České Slezsko se obrací k Polsku
Ten kraj jako by k Česku ani nepatřil. Z jihu je od zbytku státu odříznutý hradbou Jeseníků, a když je hodně sněhu, chleba se sem vozí traktorem. Cestou z Čech je tak lepší přejet hranici už u Náchoda a vzít to kus Polskem.
Fotografie: Za zády mají Jeseníky a před očima polskou rovinu:jedna z nově otevřených přeshraničních cest - Autor: Tomki Němec
Tradiční hraniční cesty dávno nejsou tím, čím bývaly. Jednu z nich stále lemuje stromořadí, jinak jsou to jen koleje v uježděné hlíně, uprostřed tráva. Obyčejná polní cesta, která se po pár stech metrech mění v lesní a v zatáčce se spouští k potoku s malým můstkem. Za ním jsou vidět pohraniční patníky, na nichž se pod namalovaným polským P stále rýsuje vytesané německé D.
Do druhé světové války totiž na obou stranách hranice žili Němci, na severu pruští, na jihu sudetští. Ti po válce zmizeli, přišli sem noví lidé – z československého vnitrozemí a polského východu. Dobře prostupnou hranici komunisté zavřeli a jedinou vzpomínkou na zašlé časy se stala vratislavská arcidiecéze, pod niž Jeseníky patřily až do roku 1978.
Roswitu Kozlovou a její německé rodiče po válce neodsunuli jen proto, že „uměli pracovat v lese a neměli žádný majetek“. Tak je poslali alespoň do vnitřního vyhnanství na Prostějovsko a domů se směli vrátit až v 50. letech. „Němkou se cítím být jen občas, třeba když se sestrou mluvíme německy,“ říká. Po těch letech už jí prý ani nevadí, že Němci z kraje zmizeli, protože srostla s novými lidmi.
Dvaaosmdesátiletá paní Paprskářová si ještě pamatuje, jak tu s Němci sbírali jejich poslední úrodu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
