Lidská práva

Poslední výroční zpráva o stavu respektování lidských práv ve světě, kterou v březnu publikovalo americké ministerstvo zahraničních věcí, doslova nadzvedla Mirka Topolánka. „Země, která umožňuje mučení zajatců, mě jen těžko může poučovat o tom, jak jsou porušována lidská práva u nás,“ reagoval s věhlasnou prostořekostí. Když jsem si jeho slova četl v novinách, nevěřil jsem svým očím a měl pocit, že omylem držím v rukou nějaké číslo Rudého práva z 80. let minulého století.

Měl jsem to štěstí tuto zemi hojně navštěvovat ještě předtím, než jsem tady zažil agonii komunismu. Proto jsem dost citlivý na reminiscence bolševického jazyka v dnešním českém politickém životě. Na jednu stranu je používání rétoriky hanebného režimu pochopitelné, vždyť většina českých politiků vyrůstala v morálním i intelektuálním marasmu normalizace. Nicméně osmnáct let po sametové revoluci zároveň neuvěřitelné a šokující. Navíc v případě, jenž je jednou z hlavních priorit vlády: obrana lidských práv ve světě. Proto se zdá, že kabinet je připraven tato práva hájit daleko urputněji na Kubě nebo v Barmě než ve své vlastní zemi. Tady byla zavedena demokracie a svoboda projevu, vše je v pořádku. Podobně asi vláda uvažuje, a je tak přesvědčená, že nemusí nikomu skládat účty. Ani zahraniční mocnosti, pro kterou v Evropě často vykonává funkci poslíčka.

Nuže obrana lidských práv, všech práv a důstojnosti člověka, představuje každodenní boj, jejž žádná země nikdy nedotáhne do konce, neboť lidé nejsou a nemohou být dokonalí. Respektování lidských práv by tak měl být prvořadý úkol všech demokratů, zejména těch, kteří si říkají občanští. Což platí i pro média, ovšem český tisk tento závazek zdaleka nesplňuje. Byť si říká hlídací pes demokracie, jeho valná část souhlasně štěkala s mocí. Nenašel se ani jeden komentátor, který by reakci Topolánka, připojujícího se svými slovy k srbským nebo čínským kolegům, odsoudil.

Obdobně podrážděným tónem reagoval i ministr Nečas na reportáž BBC o používání klecí v některých psychiatrických ústavech. Už minulého léta prohlásil, že „nepotřebujeme hraběcí rady paní Rowlingové“. Jistě, systém zdravotní péče o handicapované osoby nemůže být změněn ze dne na den, avšak v tomto případě měla být přijata náprava už dávno. Jak je známo, kvalita demokracie se posuzuje podle úrovně práv přiznaných menšinám. Romové a handicapovaní lidé jsou dvěma z nich.

Autor je dopisovatelem francouzského deníku Le Monde.