Jak spasit armádu

Příčiny našeho neúspěchu jsou především domácí.Když Česko dostalo v Madridu pozvánku do NATO, bylo v pražských hospodách veselo. Souhlas všech českých demokratických stran se vstupem do Aliance byl také posledním projevem politického konsenzu v duchu polistopadových tradic. Před deseti lety začalo naše faktické začleňování a v roce 1999 pak plné členství. Vzápětí přišly zkoušky charakteru: bombardování Jugoslávie, mise v Kosovu, další rozšíření NATO na summitu v Praze, válka v Iráku, mise v Afghánistánu.

Jaká je bilance této pomyslné dekády? Naše členství v NATO je příběhem úspěchu, zejména vzhledem k tehdejším pochybnostem evropských spojenců, hrozbám ruských generálů, váhající veřejnosti a vládě, která se bála jejího mínění. Výročí si však připomínáme také v době, kdy se vyšetřuje špinavý finanční skandál na generálním štábu, vrcholí trapas s nákupem luxusních obrněných transportérů, rozpadá se politická scéna pod sebezničující debatou o americkém radaru.

Na armádu je NATO krátké

Je to možná paradox, ale česká společnost přijala myšlenku kolektivní atlantické obrany lépe než samotná česká armáda. Společnost je schopna unést naši účast v bojových operacích, uvědomuje si, že struktura NATO vtahuje do kolektivní obrany nejen pacifistické Němce a poněkud zpohodlnělé Evropany, ale zejména svéhlavé válečnické Američany. Díky tomu nás udržuje také v bezpečném odstupu od opět už imperiálního Ruska a to je také…