Individua

K cizím slovům, kterými si pomáhá mluvená čeština, patří individualismus. Sotva však pomáhá zpřesnit obraz světa. Pod „individualismem“ si každý představuje něco jiného. Není divu, to slovo mělo v národních kulturách a v různých dobách různé významy.

Nechejme nyní stranou pochybnost, zda ti, kteří se nám jeví a kteří si připadají jako individualisté, nejsou ve skutečnosti jen bezmocnými atomy, kolečky v soukolí pozdně moderní společnosti. A odložme zajímavou otázku, zda je člověk svou podstatou jednotlivec, nebo tvor kolektivní.

Individualismus můžeme vidět jako ohrožení sociálního pořádku. Odsoudili jej myslitelé tak různí, jako byl restaurační ideolog porevoluční Francie Joseph de Maistre a komunistický vůdce Mao Ce-tung. Evropská kultura však spíše individualismu přála a přeje: každá lidská bytost je důstojná a jedinečná, nemá být řízena zvnějšku. Její význam se neodvozuje od kmene, od vesnické pospolitosti, ba ani od rodiny. Zatímco starozákonní judaismus stavěl do popředí vyvolený národ, křesťanství vyjádřilo zájem Boha o jednotlivce: „Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste neučinili.“ A reformace zdůraznila, že jedinec má k Bohu osobní vztah, nepotřebuje zprostředkovatele.

Dnešní chápání slova „individualismus“ je ovlivněno ekonomickým pojetím, které se vztahuje k privátnímu majetku, volnému trhu, rovným příležitostem a soutěži a které nepřímo zrodilo moderní obraz silného jedince a dobyvatele. A ovšem, individualismus je základním rysem romantismu, postojem nepochopených duší. Cítíme se spřízněni s Rousseauem, když prchá před nepřátelskou společností z ulic Paříže do lůna dobré přírody, řka: „Odvažuji se domnívat, že nejsem stvořen jako kdokoli z těch, kdo existují. Nejsem-li lepší, jsem aspoň jinaký.“ Příběhy mužů utvářejících nezávislé názory a osudy žen jdoucích za svým srdcem nás vzrušují, protože přitakají našim osobním rozhodnutím.

Svobodomyslný individualismus však přestává imponovat, je-li vlastností těch druhých. Pak jej pociťujeme a soudíme jako narcismus a sobectví. A vyjdeme-li z domova na ulici, jsou vznešené asociace a sympatie k individualismu už docela tytam. Na chodnících je třeba dát si pozor na individua. Zase se cítíme být členy bezpečného rodinného kruhu a soudržného kmene.

Příští týden píše Václav Cílek