Putinova ruleta
Od nástupu Vladimira Putina k moci vyrostla v Rusku na zvedající se ceně ropy nová střední třída ochotná utrácet a užívat blahobytu, kterou z více než poloviny tvoří střední úředníci a která je zatím zcela bez politických ambicí. Rusko je dnes zemí se všemi atributy demokracie a zároveň zemí, kde úplně vymizela politická soutěž.
Fotografie: Tváře nového Ruska. (Vladimir Putin a Dmitrij Medveděv) - Autor: Globe Media/Reuters
Současné Rusko je plné rozporů. Když švédská IKEA otvírala v roce 2000 v Moskvě svůj první obří obchodní komplex, mohla kvůli tehdejší politické a hospodářské nestabilitě ve svůj úspěch jen doufat. Průměrný ruský plat tehdy dosahoval pouhých pár desítek dolarů měsíčně. Rusko se obtížně probíralo z finančního kolapsu a v Kremlu čerstvě seděl bývalý důstojník KGB jménem Vladimir Putin, o jehož představách o vládnutí největší zemi světa neměl nikdo mimo okruh zasvěcených ani potuchy.
Dnes má IKEA po Rusku plných deset obchodních hal podobných té moskevské, prodává na Urale i na Sibiři a další pobočky se chystá otevřít tento rok. O zákazníky není nouze. Od nástupu Vladimira Putina k moci vyrostla v Rusku na zvedající se ceně ropy nová střední třída ochotná utrácet a užívat blahobytu, kterou z více než poloviny tvoří střední úředníci a která je zatím zcela bez politických ambicí. Rusko je dnes zemí se všemi atributy demokracie a zároveň zemí, kde úplně vymizela politická soutěž. Východní mocnost je místem, kde během dvou let beze stopy zmizela největší ropná firma, aniž by ji kdokoli postrádal, a kde se za poslední dekádu zdvojnásobil počet lidí, kteří si myslí, že Rusko obklopují samí nepřátelé – dnes je jich už 77 %.
Plný rozporů je i sám Vladimir Putin: díky své popularitě by vyhrál jakékoli spravedlivé volby, on je ale raději pořádal stále více nesvobodné. Mohl vyslyšet lid a zůstat v prezidentském úřadu, přes-to dal přednost ústavnímu odchodu. Rozhodl se stát novým ruským premiérem, o vztahu se svým budoucím nadřízeným Dmitrijem Medveděvem však zatím řekl jen to, že si do kanceláře jeho fotografii nepověsí.
Vladimir Putin je sám o sobě nad chápání západního světa, jeho cesta za ruským občanem ale vůbec nepostrádá logiku a domácí volič tomu v mnohém dobře rozumí.
Pověste ho vejš
Vzpomínat dnes na soud s kdysi nejbohatším ruským občanem Michailem Chodorkovským, jenž se odehrál v letech 2003–2005, je tady na Západě asi jako hledat spravedlnost v politickém procesu s kritikem sovětského režimu. Je úplně zřejmé, že o vině i trestu se rozhodlo předem a politické špičky díky tomu mohly zlikvidovat mocného oligarchu a rozporcovat si jeho firmu Jukos, která těžila 20 % ruské ropy a měla hodnotu 80 miliard dolarů. Politické vedení země soudním procesem s jedním z nejbohatších Rusů demonstrovalo neohraničenou šíři své moci a zároveň tím varovalo ostatní vzpurné miliardáře zvyklé uplatňovat za vlády Borise Jelcina svůj politický vliv.
Soud s Chodorkovským ale sledoval také nemajetný ruský volič, a ten to viděl trochu jinak. Do kontextu k procesu si dosadil svou vzpomínku na 90. léta, kdy v práci bral 60 dolarů, a aby přežil, musel si skoro devadesát procent brambor před uvařením napřed sám vypěstovat na chatě nebo pořídit u vesnických příbuzných. Vzpomínal na dobu, kdy Chodorkovskij obratnými manipulacemi se státním majetkem, které by se jinde ve světě nazývaly podvody a krádeže, získal za 350 milionů dolarů v aukci řízené jeho vlastní bankou ropné majetky oceněné později na 9 miliard dolarů.
Voliči se sice nemuselo líbit, že se Kreml nenamáhal dokázat Chodorkovského vinu ve spravedlivém a férovém procesu, ale stejně zažíval uspokojení z vyšší spravedlnosti. „Takové je naše pojetí demokracie. Nikoli jako systém jednotlivých procedur, ale jako obecné blaho,“ říká k tomu Andrej Rjabov z moskevského Centra Carnegie. Mnoho Rusů tak nemá potřebu zdržovat se s obviněním, dokazováním nebo obhajováním, stačí když je „učiněno spravedlnosti zadost“ aneb že „na každého jednou dojde“. Dosažení cíle je důležitější než cesta k němu. Zájem společnosti, veřejné blaho a právo každého získat z něj svůj přiměřený podíl jsou výše než nějaké procedury. Jinými slovy to potvrzuje výzkum renomovaného sociologického Levada-centra: pro 60 procent ruských občanů je hlavním ukazatelem demokracie vysoká životní úroveň.
Proti Jelcinovi…
Je už novodobou tradicí, že ruský vůdce se musí rozhodnout mezi popularitou na Západě nebo v Rusku. Vladimir Putin si na rozdíl od svého předchůdce vybral Rusko tím, že vyslyšel poptávku obyčejných strádajících Rusů a vymezil se vůči prozápadním 90. létům. Tak vznikl putinovský mýtus: na jedné straně třesoucí se, nemocný a často opilý stárnoucí aparátčík Jelcin, kterému sedm zlých rádců-oligarchů podstrkuje k podpisu další a další dekrety o rozkrádání země, zatímco si zákeřní západní agenti spokojeně mnou ruce. Na straně druhé pak mladý, zdravý, energický a střízlivý agent KGB, který jako by ve chvíli nejtěžší vystoupil rovnou ze sovětského rozvědčického seriálu. To samotné stačilo k jeho bleskové popularitě a k vítězství hned v prvním kole prezidentských voleb před osmi lety.
K tomu, aby Putin mohl naděje následně naplnit, stačilo kromě odhodlání jen další pohádkové štěstí: ceny ropy vyrostly z tehdejších průměrných 20 na dnešních téměř 100 dolarů. A lidé žijící z prodeje známek po babičce nebo slunečnicových semínek, ze svých záhumenků, pytlačení a sběru hub najednou pomalu začali dostávat zpožděné platy a penzisté po dlouhém čase zase zjistili, jaké to je držet v ruce papírové bankovky.
…je to zlodějina…
„Přesvědčte ho, že nejvíce si přeje stabilitu a kvůli ní se musí zříci politické svobody.“ Asi tak by se dala popsat poučka, kterou se Putin řídil na své pouti za duší voliče. Takže lidem utahaným z každodenního běhu za chlebem řekl, že politické a hospodářské reformy z 90. let nebyly cestou k novému, lepšímu společenskému řádu, pro který stojí za to něco vytrpět, ale jednou velkou zlodějinou a rozvratem. Tím se zřekl politické kontinuity a začal zavádět svůj pořádek: zkrotil vzpurné oligarchy navyklé podílet se na řízení státu. Zpacifikoval odbojné provincie, chovající se jako údělná knížectví s vlastními zákony často nadřazenými federálním. Srovnal se zemí Čečensko, aby mu poté cestou hospodářské obnovy a vytvořením nové politické elity vtiskl svou tvář. A zároveň rozhodl, že národ ke své síle potřebuje silnou ideu, a nabídl mu proto tu, kterou si osobně nejvíce pamatoval a které věřil. Ruský občan tak z ničeho nic dostal zpátky sovětské symboly, naplněné propagandou o hrdosti na svou zemi, která má ve světě právo na uctivé zacházení. To ale nestačilo – Putin se rozhodl probudit v Rusech i základní instinkt studené války: sice že Západ a Spojené státy mají jiné zájmy než my, nejsou našimi přáteli, ale konkurenty a že součástí našeho zájmu je jim zásadně a tvrdě oponovat.
Když to ruský volič srovnal s minulostí, byl s Putinovou vizí ve většině spokojený. Protože i kdyby se na hospodářském růstu zatím nesvezl, nemusel se už bát vyjít večer na ulici ovládanou místními mafiány a po letech nejistoty a hledání znovu našel ztracené pouto se státem – ten sebevědomý, přísný, paternalistický a formálně rovnostářský stát z jeho vzpomínek byl zpět a s ním se vrátil i řád.
…i s Jelcinem
V jednom však Putin při svém vítězném ruském tažení přímo navázal na Jelcina: totiž v masivním zneužití médií. Když v předvečer parlamentních voleb v prosinci 2007 promítala státní televize dokument o mladých protiputinovských politicích Iljovi Jašinovi a Marii Gajdarové, zněl z obrazovky sugestivní hlas reportéra Mamontova: „Jen se podívejte, s kým se to líbá. A za čí peníze asi pořádá ten narozeninový večírek? Co tihle dva líbající se chlapci: no, nehnusí se vám to?“
Jako by z oka vypadlo našim estébáckým „dokumentům“ o Chartě 77. Jenže mediální masáž ruský volič už zná, stačí si vzpomenout na prezidentské volby roku 1996: ochabujícího Jelcina tehdy podporovala jen asi 3 % voličů. Stačilo mu ale obrátit se na mediální magnáty a slíbit jim povolební rozprodej klíčových státních podniků, a jejich soukromé televizní stanice spustily tak masivní propagandu, že na konci léta Jelcin s 54 % porazil komunistu Gennadije Zjuganova.
Ke sražení demokratické opozice do nevolitelných čísel tak putinovci za sebe přidali zejména důkladnost. Nikdo z bývalých mocných mecenášů se už opozici neopováží dát peníze, a ona proto nemůže financovat účinnou kampaň. Takže ony tři čtvrtiny voličů bez přístupu k internetu se o její existenci většinou dozvědí právě jen z televize. Což přineslo plody zejména v posledních parlamentních volbách v loňském prosinci, kdy se téměř podařilo zlikvidovat poslední dvě liberální strany: Jabloko získalo 1109 tisíc hlasů (1,6 %) a Svaz pravicových sil, zmítající se v existenční krizi, dostal 670 tisíc (0,96 %) hlasů voličů.
Snahu Kremlu opozici úplně zničit vysvětluje politolog Mark Urnov tím, že putinovce otevřená politika a diskuse děsí – takže nejdou do férového souboje ani tam, kde by svobodně vyhráli. Rovná politická soutěž je pro ně něco neznámého, jsou si v ní nejistí a všude si nutkavě dosazují představu nepřítele.
Při pohledu zvenčí jsou však podstatné výsledky. A ty říkají, že protiputinovská demokratická opozice do prezidentských voleb 2. března nedokázala postavit ani jednoho kandidáta.
Co až to praskne?
Jelcinovské heslo pro zacházení s voličem „Držte ho o hladu, ať má dost starostí sám se sebou“ nahradilo putinovské „Nechte ho vydělat a udržujte ho ve strachu“. A volič ho zatím následuje, protože teď už skutečně má co ztratit. Průměrný plat vyrostl téměř desetkrát na dnešních 540 dolarů. Výzkumy v průměru ukazují, že střední třída podle příjmů dnes v Rusku zahrnuje 25–30 milionů lidí a dalších asi 30 milionů se za její součást považuje. Tito lidé jsou vůči putinovské politice zatím loajální a v neděli zvolili předem vybraného prezidenta bez otázek, co je čeká, a s ochotou věřit i doufat.
Přesto existuje naděje. Se střední třídou vypustil Putin z láhve džina blahobytu, který bude žádat stále více růstu a prosperity. Což je výzva i pro přicházejícího prezidenta Medveděva. Ten na ni odpovídá svým předvolebním manifestem, ve kterém slibuje hospodářskou modernizaci, zavedení nezávislých soudů, omezení byrokracie a sociální spravedlnost.
Je to celé příliš krásné, než aby tomu kdokoli uvěřil. Analytici však varují před zbrklým označením Medveděva za Putinovu loutku a „toho hodného“ při komunikaci se Západem. Kreml si dosud své tajemství drží, a nikdo proto neví, zda Rusko čeká éra silného konzervativního premiéra Putina opírajícího se o oddaně poslušnou parlamentní většinu, anebo vláda prvního skutečně liberálního prezidenta Medveděva, který se poveze na vlně očekávání dalších hospodářských změn.
Zatím můžeme dát Putinovi za pravdu v tom, že se nezavděčí. Zůstal by prezidentem a svět by křičel, že je diktátor. Přestal být prezidentem a všichni za tím hledají podraz. Přiznejme jemu i sobě proto alespoň jeden pozitivní bod: jako první novodobý vládce Ruska svým odchodem z Kremlu symbolicky láme ruskou politickou tradici – nevzdáš se moci, dokud ti síly stačí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].