Skřivany už nejíme

Předvánoční dychtivost i vánoční radosti pominuly. Marně se je snažíme zadržet odhodláním, „ještě bychom si měli rozsvítit stromeček“. Rezavé smrčky, které opelichaly v teple lidských domovů, brzy budou čekat vedle popelnic na svoz komunálního odpadu.

Z náměstí zmizí pocuchaný strom profesionálně, skoro nepozorovaně. Není to tak dlouho, co byl vztyčen za pozornosti televizních zpravodajů: Obdarovaní obyvatelé měst o něm říkali s nadšením a uznáním – „je to krasavec“. Domorodí muži, kteří jej na zasněženém svahu podřezávali a těžkou technikou vlekli na valník, byli „na něho pyšní“. Všichni jsme cítili – tentokrát nejde o dřevo, ale o symbol. No právě.

Podle etnografů to není starý zvyk, ale uchytil se pevně: o svátcích lásky si stavíme doprostřed obydlí mrtvolu. Ještě podivnější je její umístění na náměstí Svatého Petra v Římě. Že si nechá Benedikt XVI., teologicky otevřený ekologickým otázkám a tak dbající na význam symbolických dějů, takový dar přivézt! Podle Vatikánu blízkých míst, v nichž jsem sondovala šanci na změnu, je to prý marné. Postoje Svatého otce jsou vedeny hlavně zájmem o děti. Že by si neuměl představit šťastné křesťanské rodiny bez opentleného smrku, transportovaného přes kus Evropy z alpského údolí? Možná je podceňuje, věci se pohnuly.

Jak asi byly nešťastné mladé dámy a děti minulých staletí, když jim z klece unikl pták zpěváček, čížek, stehlík, konopka! Jak by se asi rozčílily a nic nechápaly barokní jídelní společnosti, kdyby byl při hostině vynechán chod spočívající v tuctech nadívaných drobných ptáků. V Moravské galerii se v těchto týdnech koná výstava starých kuchyňských zátiší, převážně italského původu. Vedle lákavých plodů, granátových jablek, hroznů rozličných tvarů, rozkrojených šťavnatých melounů, zeleniny, artyčoků, svazků chřestu a vedle skvostného nádobí leží na stolech mrtvolky drozdů, skřivanů a kvíčal se ztuhle nataženými hrdélky. Ještě ve svém elegantním, ale již uboze zplihlém opeření.

Je to paradoxní i logické, smutné i nadějné, že citlivost k živým tvorům roste s tím, jak je fakticky hubíme. Slunečnicová semena, která o tříkrálových mrazech nasypeme do krmítek, přineseme z hypermarketů, které vyrostly na místě příměstské křovinaté divočiny, která ptáky živila, na místě lopuchu a bodláků, lebedy a merlíku, šípků a pámelníků.

Autorka je socioložka.