Mimochodem

Únor je můj nejmilejší měsíc, nejnadějnější. V únoru, indiánském měsíci hladu, se ocitáme na samém dně. I v lednu občas zafouká do středu Evropy od mediteránního jihozápadu, ze Lvího zálivu a domovišť plameňáků v deltě Rhôny, a nadechneme se jara. Jenže pak následuje zklamání. Ale v únoru už převládne takový hnus, že následovat může jen zlepšení. A ze dna je naděje vidět vždy nejvýrazněji.

Nebývalo tomu tak vždy. Když jsem dorůstal, z pubertálního odporu ke klišé Máje jsem si oblíbil podzim, tlející říjen a listopad. Až někdy okolo třicítky u mě zvítězilo jaro nad podzimem. Přišel jsem na to, jak hlubokou pravdu měl Jaroslav Foglar.

Když duben přichází, strhne to nejenom čítankové hrdiny, ale i postavy z masa a kostí, jako byli Mlečka, Rysák, Žilač či Nosál, které člověk potkává v reálném životě po hospodách: „Je Duben našeho žití. A na člověku samotném záleží, aby si Duben alespoň pro svou duši dovedl zachovat navždycky.“

Jenže já si ho nezachoval. Okolo pětatřiceti jsem se posunul k březnu, který skýtá větší naději, a po čtyřicítce jsem konvertoval k únoru. To je něco. Můžu se těšit nejenom na léto, ale i na samotný duben, ba i březen. Další posun už není možný, protože na co bych se těšil v lednu? Na únor? Nenechte se vysmát. Leda na to, jak se budu v únoru těšit. I když – možná na tom něco je. Uvidím časem.

Ten čas ale bude možná kratší, než by se zdálo. To jsem si pomyslel 11. února, když jsem spatřil kvetoucí šafrán. Pravda, bylo to v botanické zahradě, ale ne ve skleníku, nýbrž na venkovním záhoně.

Šafrán, to je symbol par excellence. Šafránová roucha lamaistických mnichů patřila k atributům starých cestopisů. Sám jsem si šafrán koupil na ostrově Lanzarote coby suvenýr, protože tam je suverénem. A na vzácném výskytu šafránu u nás postavil guru Foglar svou knihu Chata v jezerní kotlině.

Ludvík Grygar objevil Jezerní kotlinu „v době, kdy divoké husy letěly nebem a bílí rackové kroužili nad vodami a zpívali své vzrušené písně“. A ani tehdy si kvetoucího šafránu nevšiml. „Nedivte se,“ řekl pak hochům lékárník. „Šafrán tam byl, ale vy jste ho neviděli. Vždyť kvete až na podzim.“ A já ho viděl v květu 11. února.

I 11. únor je symbol par excellence.

11. února 1929 padl dosud nepřekonaný mrazový rekord, -42,2 °C u Českých Budějovic. Rekordy neurčují průměry, řekne si každý. Povětrnost, klima, se vyvíjí na nich nezávisle. Ale stejně. V té kruté zimě 1928/29 vymrzly i ovocné sady v nedalekých Lhenicích. Kdepak by kvetl šafrán?

Má příbuzná, kterou znám jen z vyprávění jako „tetu Solarovou“ a která ty mrazy zažila už coby čtyřicátnice, byla velmi konzervativního ducha, ale dnes by ji mohli vzít za slovo i ti nejaktivističtější bojovníci proti změnám klimatu. Kupuj si jen to, co potřebuješ, hlásají stoupenci dobrovolné skromnosti. Nekupuj si to, co potřebuješ, kupuj si jen to, bez čeho se neobejdeš, hlásala teta Solarová. Zdá se, že s koncem levné energie a levného cestování dojde na její slova.