Dopisy

Na vině není systém, ale rodina

„…pečlivě budované elitářství vytváří skupinky premiantů, kteří žijí v bavlnce sociálního vydělení, nevědí nic o chudých dětech, o menšinách, jejichž zástupci se na výběrové gymnázium nedostanou…“ Ne, citát nepochází z Haló novin, nýbrž z posledního vydání vašeho časopisu (Děti proti školám). Nad vyhraněnou politickou korektností Respektu občas s úsměvem povytáhnu obočí, ale tentokrát mi to nedalo a musel jsem se posadit k počítači.

Sám jsem absolventem osmiletého gymnázia, a to úplně prvního běhu, který byl v roce 1990 znovu otevřen. Dodnes jsem a budu rodičům vděčný za to, že mne přes mé mudrování na přijímačky poslali. Ze základní školy, kde se děti oslovovaly příjmením v prvním pádě a vzduchem létala slova, která ze školních let všichni známe a jež napsaná vypadají ještě ošklivěji než vyslovená, jsem se ocitl v krajině za zrcadlem. Znát a umět najednou nebylo na obtíž, přirozená inteligence se v očích ostatních neměnila v nepříjemný tělesný handicap. „Chytřejší“ děti nefungují ve třídě jako její tahouni, jak se domnívají pánové Švehla a Třešňák. V pozdějším věku možná. Na základní škole představují pouze fantastického fackovacího panáka.

Že děti sociálně slabších rodičů nebo menšin na zkoušky na osmiletá gymnázia nepůjdou, je bohužel pravda. Na vině ale není systém osmiletých gymnázií, nýbrž rodina, do níž se narodily. Stejně tak mindrák desetiletému dítěti nezpůsobí neudělaná zkouška, ale to, co z ní v jeho očích udělají rodiče. Opět nevidím chybu v systému, jen v lidech.

Elitářství není hezká vlastnost. Mám-li si ale vybrat mezi ním a egalitářstvím, rozhodně sáhnu po tom prvním. To druhé napáchalo v historii škod víc než dost. Vy si nevzpomínáte?

Jan Hrbáček, Praha – Brno

Jsem jen nekuřačka

Fejeton pana Petráčka o solidaritě kuřáků (a mnohé jiné texty z per kuřáků) vyjadřují obavy z toho, co všechno se proti kouření chystá a zavádí (Cigarety neprodávám, Respekt č. 6/07).

Vidím problém v tom, že kuřáci, kteří se kouřem z cigaret pravidelně obklopují, a ten je nedílnou součástí jejich těl, nemají ponětí o tom, jak kouř z cigaret vnímají nekuřáci, alespoň někteří. (Samozřejmě pomíjím objektivní zdravotní a finanční aspekty kuřáctví, aktivního a pasivního, o tom všichni víme dost.) Kuřák prostě nemůže chápat, že pro mě jako pro nekuřačku představuje dým z jeho cigarety zdroj velmi nepříjemného, vlezlého a silného smradu. Je cítit na desítky metrů, stačí projít jeho oblakem a ulpí na vlasech i šatech, kde se drží až do vyprání… I kdyby to bylo nakrásně zdravé, ten pach se těžko snáší – k čemu to přirovnat? Zápach z cigarety není pro mě bohužel o nic méně protivný než, dejme tomu, pach lejna. Ne, nepřeháním, jsem jen nekuřačka. Představte si je, kuřáci: lidi nesoucí misku s lejnem. Jeden jde před vámi po ulici, tři dodržují zákon a stojí dva metry od zastávky, v kavárně jsou čtyři, na koncertě patnáct. Do hospody radši nepůjdeme.

Kromě toho, že mi cigaretový kouř vadí, mám taky dvě malé děti. Posledních pět let života jsem ke své radosti buď těhotná, nebo se pohybuji po světě s dětmi, výjimečně bez dětí jen se svým kojícím tělem (+ kombinace výše uvedeného). Dobře, hospody nejsou pro těhotné, pár let bez koncertů se taky dá vydržet a ani na pizzu s dětmi nepůjdeme, když nám zrušili to polední hájení. Páchnoucího kouře se ale nezbavíme – čert vem hospody! Že pan Petráček nekouří tam, kde by to vadilo? Jiní kouří všude. Na lavičkách kolem pískovišť. Na koupališti. Na kopci, kde děti sáňkují. Ve vchodu našeho paneláku. Už jsem se naučila slušně žádat kuřáky, jestli by mohli brát ohledy. Často vyhoví. Ale kuřáci-rodiče na hřištích a pískovištích, kteří kouří pod nos vlastním dětem, ti se nad těmi mými zpravidla nedojmou. (Co by se stalo, kdyby tam někdo posedával s onou smrdutou miskou? Vadilo by to někomu? I když není puch lejna škodlivý?)

Že by bylo řešením zůstávat doma? Nebylo. Navzdory statistice, podle níž je českých kuřáků asi 40 procent, kouří sousedé vedle nás i nad námi. Ten vedle hlavně na balkoně, to poznám, když dětem větrám pokoj, ti nahoře kouří nad naší ložnicí, jejich kouř k nám putuje podél svislých trubek ústředního topení. Ne, nejsem paranoidní. Jsem jen nekuřačka.

Je mi líto, kuřáci, vaše obavy z „protikuřáckého tažení“ nesdílím. To já si připadám jak štvaná zvěř.

Veronika Malečková, Brno