Mimochodem

„Neprodal bys mi dvě cigarety?“ oslovil mě v kavárně básník Petr Halmay. Skoro jsem se urazil: „Tady je samozřejmě máš, ale cigarety zásadně neprodávám.“

Solidarita. To slovo zní stejně krásně jako soudruh, bližní spjatý osudem. Ve starých překladech Julese Verna jsem si vychutnával, jak „Cyrus Smith a jeho soudruzi“ společně čelili nástrahám na pustém ostrově, kam je vrhl společný osud. Jenže komunismus s tím slovem zatočil. Nevím, nevím, ani solidarita nemá své jisté.

Vzájemná solidarita je krásný výraz spontánních sympatií menšiny, těch zaháněných do defenzivy. I desetimilionová Solidarność byla menšinou proti válci státostrany. A také ženská solidarita vyjadřuje vzájemnost, která je většinová jen statisticky. Na vzájemnou solidaritu si vzpomenu vždy, když se doslechnu o dalším kroku proti kuřákům.

Je to opravdu zlotřilá a bezohledná menšina. V Evropě otravuje životy většiny už půl tisíciletí, v Americe ještě mnohem déle. Však právě tam ofenziva proti ní také začala. Ale proč ji vyčleňuje ze společnosti paušálně? Proč této menšině nenechá alespoň malou část náleven, kde by si pospolitě mohla – po vzájemné dohodě, mezi sebou a pouze sama sobě škodíc – ničit zdraví? Nevíme, prý kvůli rovnosti pracovních šancí.

Už je to dávno, kdy jsem poprvé četl reportáž z americké protikuřácké ofenzivy. Dodnes si ale pamatuji, co reportéra New Yorkeru, deklarovaného nekuřáka, zaujalo nejvíce: kuřáci se pod ostrakizujícím tlakem většiny sami vzdávali své solidarity a začínali se považovat za méněcenné. Vzdávali se té krásné vzájemné sympatie jedním gestem překonávající přehrady třídní, názorové, etnické, genderové, jazykové i náboženské.

A teď přichází Francie, její volnost, rovnost, bratrství. Od 1. února tam platí zákaz kouření ve veřejných prostorách, od ledna 2008 se rozšíří i na bary a hospody. Jak Francouzi zareagují? Převáží volnost, rovnost, nebo bratrství? Na mysl přichází starý výrok: „V Anglii je dovoleno vše, co není zakázáno. V Německu je zakázáno vše, co není dovoleno. Ve Francii je dovoleno i to, co je zakázáno. V Rusku je zakázáno i to, co je dovoleno.“ Že by šance pro bratrství, pro solidaritu? Vždyť právě z Francie zaznívá nejsilněji hlas, že Evropa není Amerika. Uvidíme.

Samozřejmě vím, že kouřením ohrožuji jiné. Tam, kde to vadí, nekouřím či tam vůbec nelezu. Ale tu vzájemnou solidaritu ostrakizovaných si ne a ne nechat vzít. Žijeme v etnicky téměř homogenní společnosti, kde stát se z vlastní volby menšinou – Romem, Židem – je de facto nemožné. Chci-li si užít pocit menšiny, její vzájemnosti, mám svůj tabakismus.

Jak bude vypadat vzájemná solidarita, až správný a zdravý způsob života zvítězí? Až tu bude jen většina těch, co mají vždy jasno, těch zdatných, úspěšných, dynamických, asertivních, s opiem tabáku i náboženství srovnaných lidí? Nevím. Patřím k těm, kteří pochybují, hřeší a přemýšlejí o tom, kouří. Jak napsal můj kamarád, hříšník Jirka Peňás: „Proč je to tak všechno? Ach, to kdyby jeden věděl.“