Stres z rozšíření

Brusel je zvyklý, že si rétorika a realita žijí svým životem.Minulý týden přinesl události, jež otřásly dokonce i Bruselem, který je na to, že si rétorika a realita žijí každá svým vlastním životem, zvyklý. Zlatým hřebem bylo zveřejnění výročních zpráv Evropské komise o zemích, které nyní přicházejí na řadu ve frontě na členství v Evropské unii. Během let se komise snažila utvářet přístupový proces tak, aby byl co nejtechnokratičtější, v naději, že procedurální setrvačnost usnadní překonávání politických úskalí. Letošní zprávy se jako obvykle nesly v monotónním duchu a mísila se v nich elegantně zaobalená kritika (v Chorvatsku „nebyla koncepce střetu zájmů dostatečně pochopena“) s lehce znepokojující chválou (v Turecku se snížil počet stížností na případy mučení, Albánie má užitečný nový zákon namířený proti „podněcovatelům krevní msty“).

Průvodní strategický dokument byl už o něco živější a připomínal národním vládám, proč je důležité nechávat dveře otevřené. Rozšíření EU učinilo Evropu demokratičtější a stabilnější, sjednotilo tento kdysi rozdělený kontinent a vneslo konkurenceschopnost do bloku, jehož připravenost na globalizaci byla značně nevyvážená. Pak ovšem přišel onen otřes v podobě aktuálních zpráv.

Britský úskok?

Zatímco úředníci šéfující rozšíření vysvětlovali, proč má být občanství EU ve „střednědobém až dlouhodobém horizontu“ nabídnuto milionům Turků,…