V pavoučí síti šílenství

Kanadského režiséra Davida Cronenberga asi není třeba podrobně představovat. Již přes dvacet let totiž proniká se svými filmy okrajových žánrů k mainstreamovému publiku a zase zpět k publiku náročnějšímu. Koneckonců asi málokdo by neznal jeho kultovní sci-fi Moucha (1986) nebo adaptaci slavného románu J. G. Ballarda Crash (1996).

Film Pavouk byl natočen v roce 2002 a jeho tématem je situace schizofrenií trpícího Dennise, jenž trpí utkvělou představou, že když byl mladý, tak mu otec zabil matku, aby ji mohl vyměnit za zlou běhnu z hospody. S tímto traumatem se hlavní hrdina protlouká ústavy, píše si deník, vyrábí pavoučí sítě z provázků a pomalu stárne. My se s ním ovšem setkáváme až ve chvíli, kdy přichází do pečovatelského domu v blízkosti svého bývalého bydliště a začíná vzpomínat.

Schéma příběhu je tedy v podstatě velmi jednoduché a zároveň napínavé. Od začátku totiž vlastně nevíme, co se stalo, a postupem času se nám minulost nepříjemně zhmotňuje před očima. Navíc se začíná ukazovat, že v Dennisově světě není vlastně téměř nic skutečného. Autorem předlohy i scénáře je britský novelista Patrick McGrath, libující si ve svých románech v tématech jako potlačovaná homosexualita nebo mentální poruchy. Jeho kniha je však velmi konvenční v tom, jakým způsobem schizofreniky líčí. Cronenberg si s tím ovšem hlavu příliš nelámal a hlavní postavu ukazuje v kulisách vylidněného snad Londýna, v podivném bezčasí. Dennisův svět je také utvářen, podobně jako jeho deník, z nesouvislých čmáranic, které mají hodně daleko k deníkovým záznamům, tak jak jsou popsány v předloze. Cronenberg tedy zrušil i poslední pojítko mezi realitou a fantazijním světem hlavního hrdiny.

Film hodně stojí na hereckých výkonech. Ralph Fiennese (Dennis), který také stál za celou ideou projektu a Cronenberga si doslova „našel“, je ve filmu přítomen snad pořád. Jeho klidný, ale trochu strašidelný výraz kombinovaný s pomalou, netečnou chůzí pak dává postavě Dennise monstrózní rozměr. Matku, milenku a částečně i zdravotní sestru v pečovatelském domě si zahrála jediná herečka, Miranda Richardsonová. Její postavy, jejichž vzájemné prolínání není až tak úplně náhodné, jsou každá diametrálně odlišná. Od láskyplné matky přes sprostě vyřvávající děvku v lascivních hadrech až po upjatou sestru, se kterou se Dennis postupně stále více sbližuje. Právě tento moment je asi nejdůležitějším pojítkem filmu s ostatními Cronenbergovými snímky. Šílenství se tu nikoliv ukazuje, ono přímo prostupuje filmařskými postupy a nenechá diváka na pokoji. I když je Pavouk „klidnějším“ filmem, stále je právě ona nejistota, co je a není skutečné, asi nejdráždivější emocí, kterou si z jeho sledování můžeme odnést.

Neméně zajímavá je také geneze filmu, jehož realizace byla několikrát pozastavena. Je vidět, že herci jako Fiennes sice patří k hollywoodským hvězdám, ale když jde o mimořádnou roli, tak jsou ochotní riskovat i finanční ztrátu. Byl to právě Cronenberg, kdo projekt zachránil a spolufinancoval. Díky jeho zásahům do scénáře se sice celý štáb rozhádal s autorem předlohy, ale kritiky i diváky film zaujal, náklady se vrátily a oba protagonisté sbírali jednu cenu za druhou.

Autor je filmový publicista.