Přehledně nepřehledný Proces

Kafkův Proces nabízí přiléhavé interpretace pro každou dobu. Ačkoliv není pro své filozofické motivy i složitou narativní strukturu dílem zrovna snadno dramatizovatelným, dočkal se už mnoha jevištních adaptací. U nás byl za komunismu nahlížen prizmatem až orwellovským, protože vykonstruovaný proces, v němž obvinění a odsouzení v podstatě nevědí, proč byli obviněni a odsouzeni, aby se sami nakonec odsoudili, zcela odpovídal tehdejší zvrácené situaci. Tento pohled byl i jednou z dominant slavné Grossmanovy inscenace z 60. let, jíž vévodil temně sarkastický a kritický tón.

Dušan D. Pařízek, kmenový režisér pražského divadla Komedie, se nyní rozhodl představit Proces divákům v současných podmínkách bez jakýchkoliv narážek na totalitní režim. Ukázat jej jako dílo daleko intimnější povahy, které funguje i v demokratických podmínkách. Podařilo se mu to bravurně.

Rozpuštěná identita

Zaměřil se hlavně na marné úsilí Josefa K. porozumět roztříštěnému světu, vyznat se v něm a vnutit mu jakousi představu řádu a logiky – což je past, v níž se stihomamný hrdina po celou dobu zmítá. Pro přiblížení politické snahy dohlížet na podobné jedince a trestat je si Pařízek vypomáhá projekcemi, na nichž běží záznamy pouličních kamer, které představitele Josefa K. Martina Fingera tajně sledují v pražských ulicích a metru. Tyhle projekce společně s agresivní…