Paní doktorka je na houbách

Je středa ráno a já právě vyvěšuji na dveře své ordinace nedůstojnou cedulku: neordinuji v důsledku celostátní stávky. Jsem praktická lékařka, vážím si své práce a mám ráda svoje pacienty. Ta situace mě nijak netěší. Samotné slovo stávka je pro mne hnusné, příliš mi připomíná Annu proletářku a podle mého přesvědčení do zdravotnictví vůbec nepatří. Jako doktoři na něj nemáme morální právo. Jak k tomu přijdou nemocní zaskočení takovýmto sdělením na dveřích našich ordinací, když je jim opravdu zle? A jak k tomu přijdou kolegové na interní ambulanci v nemocnici, kteří za mne dnes musí pracovat? A co moje svědomí?

Ale abych nepřeháněla. Se stávkou sice vnitřně nesouhlasím, ale uznávám, že asi není něco v pořádku, když do ní jde 90 procent praktických lékařů. Zrovna já nechci být stávkokazem. Nebudu rozebírat příčiny, vlastně jen příčinu jednu a tou jsou peníze. Jistě že chybí, ale chybí přece všude. Budou teď snad všichni stávkovat? Proč nemohu klidně pracovat a naše problémy neřeší ti, pro které je to zase jejich práce?

Kapitální úlovek

Ale změňme téma. Já jsem totiž mimo jiné taky vášnivá houbařka. Miluji nejen hledání hub v krásně voňavém lese, ale taky nade vše miluji všemožně upravené hříbkové lahůdky. A tak jsem se svobodně rozhodla strávit den stávky místo na semináři, na kterém jsem měla správně být (a kde bych musela poslouchat pro mne až příliš demagogické argumenty, na které nejsem vůbec zvědavá), právě v krásně voňavém lese s milými přáteli, rovněž vášnivými hledači hříbků.

Úlovek byl kapitální, radost kazil jen pocit, že bych byla raději v té mé milované práci. Vyprávět o tom vypadá jako nošení dříví do lesa. Zná to přece každý: v ordinaci praktického lékaře jsme byli všichni a popisovat zrovna Čechům pocity při hledání hříbků je snad skoro drzost.

Ten propastný rozdíl mezi mým normálním pracovním dnem a nechtěnou volností stávkového času prožitého v lese ale za řeč stojí. Začalo to už ráno, kdy mne normálně budí zprávy, počasí a pak pravidelná ranní poznámka Ivana Hoffmanna. V den slavné stávky mne ale vzbudilo posměšné zvolání mého manžela – vstávej, houbařko – provázené ironickým úšklebkem. Snídaně, odjezd z bytu a cesta do lesa – to všechno nestojí za popis. Ovšem úroda hříbků byla ten den skutečně výjimečná. A výjimeční byli i mí milí společníci: nejdříve mi velkoryse nabídli berli, kterou jsem odmítla k mé pozdější lítosti, a pak mne nezištně upozorňovali i na „hnízda hříbků“, jak jsme je společně pojmenovali. A hnízda byla famózní. Praváci svou velikostí připomínali ze všeho nejvíc nějaké geneticky upravené mutanty. Krásné bylo i odpolední posezení na verandě chaty jednoho z přátel, stejně jako klobásky a domácí upečená bábovka s hrozinkami, skvěle jdoucí k dobré kávě. A pak už nic. Jen doma nelíčený úžas manžela nad giganty a obdiv, který po mém návratu nahradil ironický úšklebek. Byl odměněn smaženicí.

A ještě něco bylo ten den úplně jiné: usínání. Místo jindy hlavou letících myšlenek, zda bylo v ordinaci vše provedeno správně a zda nehrozí stížnost, nebo nedejbože nějaký pořádný průšvih, jsem stále viděla hnědé hlavičky praváků s neuvěřitelně bílými a baňatými nožkami, sedící v mechu, pod kapradinami a v různém šáší. Teď už si hoví v mrazáku.

Dnes mě bolí nohy a zítra mě zase pro změnu bude bolet hlava z dvojnásobně přeplněné čekárny po volném dnu.

Ráno mě čekají zprávy a kupodivu kladné hodnocení stávky praktických lékařů, kteří dostanou přidáno, ale zase jsou někteří nespokojení a hrozí další stávkou. Já mám ale pocit, že praktičtí doktoři se mají dobře. Až bude příště v plánu nějaká stávka, já již účastna nebudu. Jedině snad, pokud by připadla do hřibařské sezony.