Dáma s karavanem

O takové situaci řada lidí v jejím věku jen sní – prosperující rodinná firma, čtyři úspěšné děti a vyhlídka na celkem spokojenou penzi. Chválu klidného stáří ale zatím z úst osmapadesátileté Věry Vlastníkové nikdo neslyšel, právě naopak: všeho se teď chce dobrovolně vzdát, aby příští roky mohla strávit na cestě za něčím jiným. A to doslova: za veškeré úspory kupuje karavan a dosud poznané letní dovolené u moře hodlá vyměnit za život nomáda. „Nikdy není pozdě,“ říká teď o rozhodnutí, jehož důsledky se teprve pomalu vyjasňují.

Dětská radost

Paprsky mizejícího léta barví fasádu penziónu na kraji České Lípy přívětivou barvou jistoty a bezpečí. Přestože Věra Vlastníková viděla tuhle scenerii v životě snad tisíckrát, pár posledních dní má pro ni zvláštní náboj: brzy to totiž bude jen ztělesněním minulosti.

„Pořád si připadám trochu ztracená, teď už se mám ale čeho chytit,“ říká drobná, nakrátko ostříhaná dáma před svým vytrácejícím se domovem. Českou Lípu chce opustit už letos na podzim – před pár dny dostala odpověď na svůj inzerát na internetu, ve které se jí jako dočasný partner pro „život na cestě“ přihlásila česká studentka z Nového Zélandu. Aniž by se kdykoli předtím viděly, mají spolu příští půlrok cestovat po Indii. A měl by to být jen začátek: e-mailem zkontaktovala i skupinku lidí, kteří se chystají začátkem jara s karavany a obytnými dodávkami na půlroční cestu po Maroku. „Asi to není zrovna běžná vidina nastávající šedesátnice,“ usmívá se paní Vlastníková.

Jak sama přiznává, impulz k téhle proměně vlastně nebyl nijak zřetelný. Od okamžiku, jehož důležitost teď teprve doceňuje, uplynulo dlouhých dvanáct let a na první pohled je to vlastně jen banální vzpomínka na rodinnou dovolenou u moře. „Ten obrázek se mi neustále vracel, čím více roků od toho léta uplynulo, tím romantičtější a zároveň lákavější pro mě byl,“ říká se zavřenýma očima paní Vlastníková a popisuje scénu, v níž se po nekonečné linii mořem omývané pláže prochází člověk s pípajícím přístrojem. „Nejdřív to byla jen silueta vedle obytného karavanu, ale pak jsem mu uviděla do obličeje. Přestože patřil staršímu muži, byla v něm až dětská radost. V ruce měl dlouhou tyč s železným talířem – detektor. V písku hledal drobné.“

Právě tahle postava, kterou – ačkoli byla fascinována její přítomností – si netroufla na floridském pobřeží oslovit, se pro paní Janu stala ztělesněním něčeho, co ve svém životě postrádala – touhy po volnosti, objevování nového. Přitom už tehdy byla majitelkou prosperujícího penzionu a pocit, že v něm chce svůj život také uzavřít, se zdál téměř nezlomný. Rodinný podnik začali krátce po revoluci vyhledávat čeští i zahraniční turisté a manželé Vlastníkovi solidně vydělávali. „Tehdy mi vlastně nic nechybělo, můj život byl svázaný s dětmi a přáním, aby se jim na rozdíl ode mě dostalo pořádného vzdělání,“ říká původním povoláním dělnice z továrny na svítidla.

Sama se sebou

Téhle idylce ale po letech ubylo na kráse – potomci odešli za studiem nebo novou rodinou nadobro, za rodiči se vraceli stále méně. Také vztah k manželovi postupně ochládal. „Všechno se pro něj začalo točit kolem podniku – zapisování desetikorun, co chybějí k ještě lepšímu zisku. Neustále jsem se ho snažila přesvědčit o tom, že nám něco uniká, ale marně.“

Vzpomínka z kalifornské pláže dostala konkrétnější podobu, když si přístroj s magnetickým čidlem sama pořídila. Už pár měsíců tak čas od času tráví víkendy s partou českých zlatokopů pátrajících v lesích po starých mincích a výstroji padlých vojáků.

„To, po čem roky toužím, je ale skutečné cestování. Není důležitý konkrétní cíl, spíše samotný pohyb z místa na místo. Třeba s detektorem, třeba bez něj,“ vysvětluje svoje představy. Konec věty už ale vyslovuje sotva s polovičním nábojem než její první slova. Jako by si právě v tu chvíli uvědomila, jak vysoká cena je pod touhle svobodou napsaná. „Snad nejtěžší je vyrovnání se se samotou, kdekoli se teď ocitnu, budu se muset spolehnout jen sama na sebe,“ říká už se slzami v očích. S člověkem, se kterým strávila posledních třicet let života, bude odteď paní Věru pojit jediné – pronájem poloviny domu, která jí po končícím rozvodovém řízení zůstane.

Už necouvnu

Přestože rodinná atmosféra poloviny devadesátých let je tatam, určitou útěchu jí dávají čtyři dospělé děti, u kterých se postupně výčitky proměnily v povzbuzování. Samy se ještě pokusily běh věcí ovlivnit, když v době gradující manželské krize zařídily rodičům společnou dovolenou v Thajsku. „Snad nikdo si nepřeje rozpad vlastní rodiny. Měla to být příležitost k vyjasnění skutečných priorit, nakolik si oba cení přítomnosti toho druhého,“ vysvětluje nejmladší z dcer. Brzy se ale všechno vrátilo do starých kolejí rozdílných životních pohledů. „Pro jednoho se ta zkušenost stala jen exotickým zpestřením, pro druhého ochutnávkou něčeho, co nelze za dva týdny v hotelu poznat,“ říká dnes třiadvacetiletá studentka mezinárodních vztahů. Smysl má podle ní v současnosti už jediné – dávat oběma rodičům najevo, že je v jakémkoli rozhodnutí podpoří.

O tom svém už dnes mluví paní Vlastníková jednoznačně: „Zpátky již necouvnu, život nekončí nahromaděním majetku, vychováním dětí a stárnutím se založenýma rukama,“ tvrdí a z její tváře je v tu chvíli veškerá lítost pryč.