Biograf pana Ponrepa

Českým kinům je právě sto let. První stálý biograf otevřel pozlacovač rámů, obchodní cestující a eskamotér Viktor Ponrepo v pondělí 15. září 1907 v domě U Modré štiky na Starém Městě. Promítání filmů tou dobou nebyla v Čechách úplná novinka. Obliba putovních kin v Čechách stoupala už od přelomu tisíciletí a Ponrepo (vlastním jménem Disman Šlambor) svou první stálou scénou jenom naplnil záměr, k němuž směřovalo několik podnikatelů zároveň.

Hrůza z požáru

Mezi nimi i bývalý cukrář Alois Jalovec, který za letních večerů promítal v zahradní restauraci Na Klamovce. Pod širým nebem se cítil v bezpečí, jelikož nitrátový film byl hořlavý a představení v kočujících kinech někdy končila tragicky. Při nejslavnějším požáru v boudě pařížského kina uhořela i sestra císařovny Alžběty a v Rakousku to zůstalo v živé paměti.

Jenomže na Klamovce často pršelo a stálé kino vydělávalo celoročně. Viktor Ponrepo zpočátku svá představení osobně uváděl, ale pak si pro případ absence nechal natočit legendární znělku s klanícím se panem Ponrepem na filmový pás. Jeho představení složená z dramatických, komických či aktuálních šotů trvala přibližně hodinu. Déle by to diváci stejně nevydrželi, protože tehdejší projektory nesnesitelně blikaly. Filmy bývaly majetkem kina. Tehdejší filmaři svěřovali kopie cesťákům, ti je prodávali prvním kinařům a ti si je pak vyměňovali mezi sebou. Teprve o pár let později začali producenti vysílat zaměstnance, kteří filmy pouze pronajímali a přísně kontrolovali počet odehraných představení. Zrodila se filmová distribuce.

Před první světovou válkou si každý průkopník dělal všechno sám. Alois Jalovec otevřel za dnešním hotelem Juliš na Václavském náměstí Bio Ilusion a v boudě zřídil filmovou laboratoř. Pak jezdil po Praze a z drožky natáčel aktuality. Doplňoval jimi oblíbené velkofilmy z dovozu: Hamleta, Bartolomějskou noc, Kolumba. Na hrané filmy české výroby ještě nikdo neměl pomyšlení, byla to příliš riskantní investice.

Kolektivní sny

Komicky trhané pohyby ve sto let starých filmech, rakousko-uherská idyla a vývoj technologie v minulém století, to všechno způsobilo, že se lidé jako Ponrepo či Jalovec dnes jeví jako komické figurky. Ale byli to hlavně romantici s vizí. Opustili zavedenou měšťanskou existenci, protože je nudila, a skočili do prázdna. Sebenezávislejší filmař dneška neriskuje tolik jako oni, protože tady nešlo jen o peníze: dobrovolně se ze „slušných lidí“ stali „komedianty“. V čem je dnes jejich význam? Vzrušovaly je imaginární světy a poznali, že film má hypnotickou sílu. Iluze znásobená stovkami diváckých pohledů vydává zvláštní energii a předznamenává dnešní epochu, která umožňuje lidem žít několik paralelních životů. Ten skutečný je někdy nejméně zajímavý a to je zpravidla důvod, proč si koupit lístek do kina. I dnes každý provozovatel zajímavého kina nebo festivalu potvrdí, že pohled na sál plný nadšených diváků je vrcholný zážitek.

V roce 1926 bylo v Československu už 1100 kin. O čtyřicet let později se počet vyšplhal na 3750. Dnes jich u nás zbývá celkem 764. To samozřejmě neznamená úpadek audiovizuálního průmyslu, jen odliv diváků k televizním a počítačovým obrazovkám. Pro světové producenty bývají dnes tržby z kin méně zajímavé než prodej DVD. Protipirátské unie na všech filmových představeních světa přesto upozorňují: „Film patří do kina.“ Boj s nelegálním sledováním filmů se nejen nedá nikdy vyhrát, ale ani rozumně vysvětlit. Majitelé světových práv jsou vůči pirátům vlastně ve stejné pozici, jako před sto lety Alois Jalovec, když házel kamení po košířských dětech sledujících jeho představení z korun kaštanů. Na druhé straně je na sloganu hodně pravdy: společné sledování filmu v plném sále je zážitek, který osamělé zírání do počítače nenahradí – a moderní producenti na to zase začínají spoléhat. Kino je místem kolektivní hypnózy, která snímá z lidí pocit osamělosti. Tahle potřeba pospolitosti nakonec kina zachraňuje.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.