Volnost, rovnost, gilotina

Francouzi ji familiárně oslovovali „národní břitva“ či „vdova“. Jakým způsobem fungovala, zachycuje třeba poslední scéna z filmu Dva muži ve městě. Skupina zasmušilých mužů přivede herce Alaina Delona do studené místnosti, v níž stojí zařízení připomínající konstrukci hrazdy se švédskou bednou. Odsouzenci jsou na zátylku odstraněny vlasy, odstřižen límec u košile a je připoután k lavici. Hlavu pak pevně zafixují dva dřevěné obojky. Ozve se protáhlý svist a do kamery vyšplíchne rudá tekutina.

Fiktivní filmové záběry vznikly v roce 1973, kdy gilotina ve Francii stále ještě zajišťovala provedení nejvyššího trestu. A také – což se dnes může jevit méně pochopitelné – rovnost občanů před majestátem smrti.

Konec privilegií

Historie nástroje, ohlašujícího epochu průmyslově prováděných poprav, začala v 16. století v Itálii, kde byl mechanický aparát zkonstruován, ale v praxi nebyl nikdy použit. Odhodlali se k tomu až Francouzi na začátku revoluce.

Za podpory slavného poslance Mirabeaua ho v Ústavodárném shromáždění prosadil roku 1789 Joseph Ignace Guillotin. Známý filantrop, humanista, doktor a profesor anatomie v duchu revolučního rovnostářství razil svůj záměr výrokem: „Ty nejhorší zločiny budou od nynějška trestány stejným způsobem – useknutou hlavou. I v tomto směru končí privilegia či rozdíly při…