Dva proti všem

„Víš, jak Reichsprotektor Heydrich říká těmhle Čechům, Fritzi? Smějící se bestie. To jsou přesně oni. Chechtají se nám do tváře, zatímco si brousí nože, aby nám je vrazili do zad.“ tenáře tohoto úvodu čerstvě vydaného románu Dva proti Říši dělí téměř pět set stran od momentu, kdy Kubiš s Gabčíkem skutečně zastupujícímu říšskému protektorovi vrazí do zad kudlu (respektive střepinu z jeho vybuchlého mercedesu), aby pak statečně podlehli německé přesile při obraně v chrámu v Resslově ulici.

Historický román debutujícího spisovatele Jiřího Šulce (1969) se nesnaží o nic jiného než o co nejrealističtější vylíčení dramatických událostí spojených s atentátem na Reinharda Heydricha roku 1942. Jak už úvod naznačuje, Šulc se přitom nevyhýbá větám, jež hraničí s klišé nebo mytologií (Heydrich si později v románu na hlavu nasadí korunu českých králů). Co se týče čtenáře, jde tedy „jen“ o to, nakolik proudu obecně známého vyprávění podlehne.

Raději se nerozptylovat

Vzpomeneme-li na jiný historický román vracející se ke klíčovému střetu českého odboje s ozbrojenými složkami diktatury, knihu Zatím dobrý Jana Nováka o protikomunistické skupině bratrů Mašínových, ukazuje se, kde leží Šulcovy meze. Zkušený prozaik Novák se pokusil hlavně autenticky zachytit pocity a motivace, které měli jeho hrdinové…