Barma se zachvěla

Kolik lidí na protivládní demonstraci se dá označit slovem hodně? V Moskvě v srpnu 1968 stačilo sedm demonstrantů a senzace byla na světě. Dnes jsme zvyklí počítat spíš na statisíce, výjimky se ale najdou. Třeba v Barmě, kde už čtyřicet pět let vládne jeden z nejbrutálnějších režimů světa, se minulý týden vydaly do ulic metropole Rangúnu dvě stovky demonstrantů. Přesto světová média zpozorněla.

18 let doma

Demonstraci předcházelo neohlášené, zhruba dvojnásobné zvýšení cen pohonných hmot. Ty jsou sice pořád levnější než třeba ve vedlejší Indii, takové srovnání ale nic neříká. Barmánci jsou skoro stejně tak chudí jako nesvobodní, běžný měsíční plat se tam počítá maximálně na desítky dolarů. Proto není divu, když agentury hlásí, že zdražení komplikuje lidem cestu do práce. Čtyři dny po zdražení vyhlásila opozice pouliční protest, který režim zatčením třinácti organizátorů rychle rozehnal. Opozice ale slibuje další akce.

Barmský vojenský režim je ve své podstatě podobný čínskému či vietnamskému, ale jen trochu: komunistické doktríny už nehlásá ani navenek, k soukromému vlastnictví je však více podezíravý. Uplatňuje podstatně tvrdší cenzuru, náboženství ale nepotlačuje. Opozice sice existuje, avšak je pečlivě hlídaná a všechny případné akce vláda v zárodku potlačuje. V Rangúnu je kancelář, v níž se opoziční veteráni schází, promýšlejí možné akce a vzpomínají na lepší časy…