Ztišený inkvizitor

Peter Brook a jeho scénická interpretace jedné kapitoly Dostojevského Bratrů Karamazových.

Dílo jednoho z největších reformátorů performativních umění, britského režiséra Petera Brooka (1925), bylo v Česku během poslední sezony uvedeno hned dvakrát. Po loňském představení sociální komedie o identitě Sizwe Banzi je mrtev se v rámci hradeckého festivalu Divadel evropských regionů a v pražském divadle Archa objevil jeho režijní opus Velký inkvizitor.

Jde o kapitolu z Dostojevského románu Bratři Karamazovi, která nabízí úchvatnou metaforu nejen o církvi a víře, ale i provokativní vyprávění o hranicích lidské svobody a s tím spojené možnosti manipulace. A jak dokázal Peter Brook spolu s autorkou adaptace Marie-Hélène Estiennovou, část díla může fungovat i samostatně bez vztahu k celku klasického románu.

Vše směřuje k polibku

Dostojevskij nabízí díky svým vyostřeným románovým konfliktům i hlubokým psychologickým sondám do nitra postav ideální předlohu pro dramatizaci a uvedení na scéně. S Bratry Karamazovými se – přes olbřímí rozsah knihy – ostatně na jevišti úspěšně utkali velcí režiséři formátu Krystiana Lupy nebo Evalda Schorma. Také volba Estiennové a Brooka se ukázala jako správná nejen ve výběru aktuální pasáže, ale i ve svém scénickém minimalismu a důsledné práci s herci.

Kdo čekal velké režijní gesto vyklenuté na kanonickém díle světové literatury, byl možná zaražen skromností, jednoduchostí a…