Kde je ten samuraj?

Sedm měsíců může být celá věčnost. Pro politiky, které Václav Klaus v prezidentské funkci nenaplňuje nadšením, je to ale spíš chvilka, která uteče hodně rychle. Čím dál jasněji se totiž ukazuje, že najít člověka, který by měl začátkem příštího roku šanci uspět v boji o prezidentské křeslo proti Klausovi, bude hodně složité.

Přímo to nebude

Všichni, kdo se těšili, že o hlavě českého státu budou v dohledné době rozhodovat sami u volebních uren, si mohou na dalších pět let nechat zajít chuť. Politickým stranám – byť většina z nich má ve volebním programu přímou volbu prezidenta – se do změny ani tentokrát nechce. Oficiálně proto, že už by se zásadní ústavní změna za půl roku nestihla, prakticky spíš proto, že zkrátka nechtějí ztratit vliv. Možnost obchodovat s hlasy pro hlavu státu je samozřejmě lákavá. Podle informací z ČSSD je kupříkladu pro Jiřího Paroubka nabídka podpory Václava Klause jednou ze zbraní, jimiž by přesvědčoval ODS k velké koalici v případě rozpadu té stávající. A navíc: ODS teď přímou volbu kvůli své převaze nepotřebuje, ostatním stranám se při drtivé lidové popularitě Václava Klause zase nehodí.

I příští rok v zimě tedy zůstane rozhodování o budoucí hlavě českého státu na poslancích a senátorech. Jak si zatím vedou při hledání toho nejlepšího jména? Oproti minulé volbě před čtyřmi lety je situace jednodušší a komplikovanější zároveň. Jednodušší pro ODS. Na scéně je silná figura s masivní podporou, která rovnou říká, že jde hned do první volby. Václav Klaus úmysl znovu kandidovat oznámil v den čtvrtého výročí svého zvolení a počátkem května mu jeho plán víceméně formálně schválili poslanci a senátoři mateřské strany.

„Vtipkovali jsme, že uděláme tajnou volbu a nominujeme kandidáta s největší podporou,“ říká předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř. Ironie v jeho hlase naznačuje, že ODS za dané situace jiného kandidáta než Klause mít nebude. Ani premiér Topolánek, ani šéf Senátu Sobotka, kteří Klause zrovna nemusí, proti němu nic neplánují. „Někteří lidé sice z Klause na Hradě nadšení právě nejsou, ale nakonec pro něj hlasovat budou,“ shrnuje poslanec ODS Tomáš Dub. A Václav Klaus má v rukávu i čísla: jeho popularita sice kolísá, ale podle dubnového průzkumu agentury STEM by ho tři pětiny Čechů i nadále rády viděly v roli prezidenta.

Hledání Davida

Pro ty, kdo by na Hradě přivítali někoho jiného, je situace komplikovanější. Protikandidát musí být opravdové „zázračné dítě“, protože seznam požadavků na tuto roli je hodně dlouhý. Aby měl šanci, měli by ho volit sociální demokraté, zelení, lidovci, komunisté a senátoři zvolení za menší strany a nejspíš také dvojice Melčák a Pohanka. „Proti Klausovi se tedy hledá někdo, kdo nejméně vadí mnoha lidem,“ shrnuje celou věc šéf senátorského klubu SNK Josef Novotný. Podobné rozpaky zaznívají i od nepolitických elit. „Je to negativní diskuse a ta nevede k pozitivnímu výsledku,“ říká prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl.

V chrlení frází o „nadstranickosti, morálním kreditu, schopnosti spojovat a reprezentovat a popularitě u lidí“ se strany snadno shodnou. Hledání kandidátů i vyjednávání s případnými spojenci jim ale dává pořádně zabrat. Všichni posouvají termíny, kdy nějaké jméno oznámí. Lidovci a sociální demokraté slibovali jaro, teď mluví až o podzimu, senátoři z Klubu otevřené demokracie se měli vyjádřit do konce června, termín se však oddaluje o dva měsíce. Obtíže se už nikdo z politiků ani nepokouší zakrývat. A ani občané nevěří, že se dílo podaří – ve stejném průzkumu STEM, v němž si šedesát procent lidí přeje Klause prezidentem na dalších pět let, stejné procento lidí neočekává, že se najde rovnocenný kandidát.

„Není to jednoduché, Klaus má zvláštní postavení,“ říká předseda sociální demokracie Jiří Paroubek. „Najít kandidáta, který má třeba stejně jako on osmnáctiletou zkušenost z vrcholné politiky, je nemožné. Tady mu nemůže nikdo konkurovat.“ „Může se taky stát, že nakonec nikoho nenominujeme,“ popisuje marné hledání mluvčí lidovců Martin Horálek.

První dva

A jak vlastně hledání prezidenta vypadá? „Sbíráme podněty od lidí, mluvíme s voliči i našimi členy o tom, koho by tam rádi viděli,“ říká za lidovce poslankyně Michaela Šojdrová. Podobný proces probíhá i v ostatních stranách. A z nitra stran se už vynořilo několik jmen. U lidovců se mluví o Vlastě Parkanové (je to zkušená politička, populární u občanů a vyhověla by volání po ženské kandidátce), u senátorů SNK zase o Josefu Zieleniecovi („aby byla na pravici alternativa k Václavu Klausovi“), u zelených je ve hře ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Parkanová i Schwarzenberg však důrazně kroutí hlavami. „Ten člověk by měl být všeobecně a široce přijatelný a to já nejsem,“ říká Parkanová. „Dovedete si představit, že by měla Česká republika prezidenta s tímhle jménem?“ vtipkuje pro změnu Schwarzenberg.

Když si projdeme parlamentní kuloáry, vyjdou nám podle četnosti, s jakou tam zní s plnou vážností jejich jména, vlastně jen dva vážní kandidáti – někdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier a profesor ekonomie Jan Švejnar. „Dienstbier splňuje nejvíc požadavků – je známý v zahraničí i doma, má zkušenosti z politiky,“ vypočítává poslanec ČSSD Jeroným Tejc. „Profesor Švejnar je nám bližší než Václav Klaus v názorech na zahraniční politiku i v ekonomických otázkách,“ vysvětluje předsedkyně Klubu otevřené demokracie Soňa Paukrtová. I u těchto dvou vážných kandidátů je ale zcela zjevné, že víc než cokoli jiného jsou i oni především kandidáti s titulem „Neklaus“.

O Dienstbierovi se vážně mluví v sociální demokracii, jeho jméno zní i v Senátu. Švejnara by zase rádi zlanařili zelení ve spolupráci se senátory menších stran (sami nemají dost hlasů, aby ho mohli navrhnout). Oficiálně ale zatím neplatí nic. Nabídka pro Švejnara je sice prý „na spadnutí“, ale na debatu o konkrétních jménech budeme pravděpodobně čekat až do podzimu.

Prezidenti v Německu

Ačkoli ve srovnání se svým českým protějškem má německý prezident mnohem menší pravomoci, procedura jeho volby je podobná: je volen Spolkovým shromážděním, které se skládá ze všech poslanců Spolkového sněmu (v současnosti je jich 613) a stejného počtu reprezentantů, které určují spolkové země. Stejně jako v Česku proto kandidát potřebuje politickou většinu, což čas od času činí z volby velmi napjatý politický boj – a to nejen mezi partajemi, ale někdy dokonce v jejich nitru. Z dosavadních devíti prezidentů bylo pět z CDU, po dvou z SPD a liberální FDP. Většinou se jednalo o politiky, kteří se předtím dlouhá léta zasloužili o své strany a disponovali zkušenostmi z vládních či poslaneckých funkcí.

Z dvanácti voleb, které se od roku 1949 konaly, jenom sedm bylo rozhodnuto hned v prvním kole (a to většinou ještě malou většinou hlasů). Gustav Heinemann (SPD, 1969) a Roman Herzog (CDU, 1994) se prosadili dokonce až ve třetím hlasování. Několikrát se volba prezidenta stala signálem politického převratu (volba Heinemanna v roce 1969 předjímala změnu vlády téhož roku). Richard von Weizsäcker (CDU, 1984) se zase těšil takové úctě v obou politických táborech, že opoziční SPD proti němu dvakrát nepostavila ani vlastního kandidáta. Pozoruhodně proběhla i volba současného prezidenta Horsta Köhlera. Jako vůbec první prezident neměl předtím v Německu žádnou politickou funkci, stál mnoho let v čele Evropské banky pro obnovu a rozvoj či Mezinárodního měnového fondu. Jeho volbě předcházel dosud nevídaný mocenský spor v CDU. Po Köhlerově nástupu do funkce se proto rozvinula debata o zavedení přímé volby prezidenta, která však brzo zase usnula.