Park, kam nikdo nejezdí

Našel by se asi jen málokdo, komu by byl osud africké divočiny zcela lhostejný. Nicméně je pozoruhodné, jak relativně málo soustředěné pozornosti je věnováno krizi, kterou prochází v Africe systém státních rezervací.

Sčítání zvěře v Národním parku Virunga v Demokratické republice Kongo nedávno ukázalo smutnou skutečnost: žije tu 629 hrochů, přitom v 70. letech minulého století jich bylo kolem třiceti tisíc. Jejich počet se tedy snížil o 98 %.

Příklad válkou poznamenané Virungy je sice otřesný, není však zcela neobvyklý. Dokonce ani ve státních parcích, v nichž k ozbrojeným střetům nedocházelo, kde však schází respekt k vlastnictví, neexistuje záruka, že se přírodě skutečně dostane ochrany. O osudu rozsáhlých a často biologicky nejcennějších území tu rozhodují dočasní správci –armádní generálové, politici nebo management parků – a ti nemají žádnou povinnost poskytovat jakékoli, natožpak kvalitní služby.

Neznamená to, že státní parky nemohou vůbec fungovat. Osobní zájmy rozhodujících aktérů někdy vedou k uspokojivým výsledkům: management parků chrání přírodu, neboť to pokládá za obecně prospěšné. Politici usilují o maximalizaci státních příjmů, od nichž se do značné míry odvíjí i jejich osobní blahobyt – a příjmy přinášejí do státní pokladny zahraniční turisté, návštěvníci parků. Tento mechanismus příliš dobře nefunguje v zemích západní Afriky či v oblasti Konžské pánve,…