Park, kam nikdo nejezdí
Našel by se asi jen málokdo, komu by byl osud africké divočiny zcela lhostejný.
Našel by se asi jen málokdo, komu by byl osud africké divočiny zcela lhostejný. Nicméně je pozoruhodné, jak relativně málo soustředěné pozornosti je věnováno krizi, kterou prochází v Africe systém státních rezervací.
Sčítání zvěře v Národním parku Virunga v Demokratické republice Kongo nedávno ukázalo smutnou skutečnost: žije tu 629 hrochů, přitom v 70. letech minulého století jich bylo kolem třiceti tisíc. Jejich počet se tedy snížil o 98 %.
Příklad válkou poznamenané Virungy je sice otřesný, není však zcela neobvyklý. Dokonce ani ve státních parcích, v nichž k ozbrojeným střetům nedocházelo, kde však schází respekt k vlastnictví, neexistuje záruka, že se přírodě skutečně dostane ochrany. O osudu rozsáhlých a často biologicky nejcennějších území tu rozhodují dočasní správci –armádní generálové, politici nebo management parků – a ti nemají žádnou povinnost poskytovat jakékoli, natožpak kvalitní služby.
Neznamená to, že státní parky nemohou vůbec fungovat. Osobní zájmy rozhodujících aktérů někdy vedou k uspokojivým výsledkům: management parků chrání přírodu, neboť to pokládá za obecně prospěšné. Politici usilují o maximalizaci státních příjmů, od nichž se do značné míry odvíjí i jejich osobní blahobyt – a příjmy přinášejí do státní pokladny zahraniční turisté, návštěvníci parků. Tento mechanismus příliš dobře nefunguje v zemích západní Afriky či v oblasti Konžské pánve,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu