Jeden den v životě

Je za deset minut devět. Vcházím do nízkoprahového střediska Drop In, kde se, jako vždy, budu zabývat drogami, jejich uživateli, matkami uživatelů, partnery uživatelů, zkrátka lidmi svázanými s drogami nejrůznějšími pouty. První ze všeho je třeba uvařit várnici přeslazeného čaje, toho naši nejviditelnější klienti – heroinisti, pervitinisti a polymorfisti – spotřebují desítky litrů za den. Pak se vrhám připravit na nápor příchozích naši čekárnu. Tedy, my té místnosti tak říkáme, protože jsme zdravotnické zařízení, ale čekárna u obyčejného doktora vypadá přece jen jinak. Tady je kachlíková podlaha, otlučené zdi s malůvkami a podezřele vyhlížejícími cákanci, dva pevné těžké dřevěné stoly a halda těžko rozbitných židlí.

Je devět. Kolegové dochystávají pytlíky s asijskými nudlovými polévkami, doplňují injekční materiál pro výměny a já otvírám polopancéřové dveře. Ještě přes zavřené slyším Jirku, jak velmi nahlas a emotivně vykládá svým kamarádům, že ji určitě zabijou, že ona si o to prostě říká. S otevřením upozorňuji Jirku, aby tu tak neřval, že to lidem v okolí vadí. Nikoho jiného umravňovat nemusím, protože kamarádi i „ona“ jsou imaginární postavy.

Pak doráží další toxíci. Vplouvají do čekárny a hledají si pohodlná místa k sezení nebo jdou do ordinace pro čaj a polévku. Někteří zamíří k pultíku, kde měníme použité stříkačky za sterilní. Během dne se hodně z nich u toho pultíku párkrát protočí. Začíná frmol. Mnoho čajů, mnoho polévek, spousta stříkaček.

Pak první dnešní telefon. Paní na druhém konci drátu má podezření, že její devatenáctiletý syn bere. Z čeho tak soudíte? No, nemeje se a nechce se mu chodit do práce. Klube se z toho spíš postpubertální krize a mezigenerační konflikt. To hned druhý telefon je jasnější. Opět matka, opět syn, tentokrát šestnáctiletý, v tašce mu našla použité stříkačky. Prý jsou kamaráda, jak tvrdil. Jsou s ním nějaké problémy? No, vyhodili ho ze školy, ztratil už pátý mobil, nic nedělá, po nocích je pryč a přes den spí a tátovi vybral z účtu 20 000. Jasně. Domlouváme na pátek návštěvu u nás. Lépe i se synem, když odmítne, aspoň rodiče.

Tak co dál? A hele, přednáška pro školu, už se hrnou dovnitř. Prváci z gymplu. Neodrazuji, jen popisuji dobré i špatné účinky a vyprávím o životě našich klientů. Ať si sami vyberou, jak chtějí žít. Po jejich odchodu už na mě čeká paní, která volala včera, se synem. Dvacetiletý znuděný habán se v konzultační místnůstce rozvalí do křesla. Matka popisuje domácí agresivní scény, vyjmenovává všechno, co se jim ztratilo z bytu, a dodává, že Venda se přiznal k pervitinu, a kde se tedy můžou léčit. Ptám se paní, z čeho by se chtěla léčit ona, v narážce na její plurál. Trvá dlouho, než se vyjasní, že Vendu vlastně braní baví, léčit se nechce, doma je spokojený, protože maminka se vždycky o všechno postará, dluhy zaplatí, vypere, navaří. Konzultace nikam nevede, u Vendy tedy vůbec ne, matku se snažím přesvědčit, aby se objednala do Centra následné péče, kde s rodiči dlouhodobě pracují a kde, ale to už si říkám jen uvnitř, by jí mohli dát sílu Vendu vyrazit ze dveří, aby okusil, zda je opravdu schopný brát drogy se vším, co k tomu patří – život na ulici, občas kriminál atd.

Pak pokračují výměny a čaje. Hele, drobná rvačka u umyvadla. Jen zpovzdálí kontroluji, není–li třeba zasáhnout, ale není. Od té doby, co netrestáme přestoupení pravidel, přestupků povážlivě ubylo. Jenom těch lidí chodí čím dál víc. Ne že by jich víc bralo, ani náhodou, tvrdé drogy, zvlášť opiáty, jsou evidentně „out“, ale ti, kteří už frčí pár let, nás potřebují čím dál častěji.

Už vidím Pavlínu, kráčí k nám s prasklým abscesem na levém kotníku. Díra jak do vrat a místo obvazu smrad, který by se dal krájet. Očistíme, vydezinfikujeme, zabalíme, vy jedna neposlucho, zajděte si k doktorovi, jinak vám tu nohu uříznou a hotovo. Stejně tam nezajde a zítra budeme převazovat zas. Ještě jedna rodičovská konzultace: synek měl pozitivní testy, v baťohu stříkačky, ztratily se peníze, ale říká, že nic nebere, a táta mu věří. Ach jo. Tak co potřebujete? Papír do práce, že nebere, aby ho nevyhodili. No jo, tak to vám nenapíšu. Dlouhá předlouhá konzultace. Ale nakonec z toho asi bude léčení v terapeutické komunitě. Uvidíme. A taťka do rodičovské skupiny. Dobrý.

Ještě všechny slušně dostat z čekárny, uklidit a jde se domů. Ještě telefon: vaši kamarádi mi rozbili auto! Anonym. Myslíte moje bývalé spolužáky z teologie? Ti vaši feťáci. Aha, myslíte klienty. A volal jste policii? Ne? Inu, do toho. Já autům nerozumím a rozbitým už vůbec ne. Zamknu a zase zítra.