Pach chudoby
Před třemi lety, když jsme v Peru cestovali z Limy do Ayacucha, zastavili jsme na plošině vysoko v horách, ve vesnici, kde byla i policejní stanice.
Před třemi lety, když jsme v Peru cestovali z Limy do Ayacucha, zastavili jsme na plošině vysoko v horách, ve vesnici, kde byla i policejní stanice. Zeptal jsem se místního policisty, jestli můžeme použít jejich toaletu. „Jistě, pane doktore,“ řekl mi pohostinně. „Chcete jít na malou potřebu, nebo na velkou?“ Jeho zvědavost byla akademická – místní „toaletu“ tvořil dvorek za domem, kde se moč a fekálie ztrácely v oblaku much a příšerného smradu.
Ta vzpomínka mě doprovází, cítím ji v nose, když listuji pěti sty dvaceti stranami čerstvě vydané zprávy Organizace spojených národů. Jmenuje se Víc než nouze: moc, chudoba a globální vodní krize. Moudrý název; ani chladný, byrokratický styl nebrání této studii, aby čtenáře šokovala a chudobu a hrůzu světa mu rozprostřela přímo před očima. Výzkum Kevina Watkinse a jeho týmu by se měl stát povinnou četbou všech, kdo chtějí vědět, co v praxi znamená zaostalost a chudoba, a chtějí změřit tu bezednou propast dělící chudé společnosti od těch, které dosáhly střední či vyšší životní úrovně.
Při četbě této studie jsem pochopil, že vlajkovou lodí civilizace a pokroku není kniha, telefon, internet či atomová bomba, ale záchod. Místo, kde lidská bytost vyprazdňuje svá střeva či močový měchýř, určuje, zda se dotyčný člověk stále nachází v zajetí kruté zaostalosti, nebo zda je na vzestupu.
Tato jednoduchá a velmi důležitá skutečnost má závratné dopady na život lidí. Třetina obyvatel…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu