Vitásková, jedna kariéra

V jistém směru je to naplněný český sen 80. let: spolupráce s komunistickou policií, která pak otevírá cestu do nejvyšších manažerských pater. Alena Vitásková, šéfka vlivné společnosti Pražská teplárenská, dostala ke svému platu nedávno od týdeníku Respekt slušný závdavek. Sto tisíc korun, jako soudem určenou satisfakci za to, že ji tento list před šesti lety v žurnalistickém profilu popsal jako „,nevědomou‘ spolupracovnici StB“. Ty uvozovky jsou důležité, Vitásková měla už tehdy od jiného soudu potvrzení, že s StB nespolupracovala vědomě a uvozovky byly z pohledu justice nepřijatelným zpochybněním tohoto verdiktu. Respekt před časem získal nové dokumenty, které nevědomost spolupráce paní Vitáskové s StB v podstatě vylučují. Současně – a to je mnohem zajímavější – z nich lze vyčíst, jak život i kariéra této ženy v mnoha ohledech zosobňují moderní „český úděl“, stejně jako moderní český sen.

Újma

Podle nových dokumentů, které získal Respekt oficiální cestou v archivech ministerstva vnitra, to začalo v roce 1982. Na severní Moravu tehdy přijel Zoltán Pazmány, maďarský emigrant ve službách německé plynařské společnosti Rombach. Byla studená válka a fakt, že v zemi pobývá uprchlík ze „socialistického tábora“, pracující navíc ve strategickém odvětví, pochopitelně nemohl Státní bezpečnosti uniknout. Pazmány se tehdy pracovně setkal s mladou plynárenskou úřednicí Alenou Vitáskovou a ostravská StB ji okamžitě prověřila. „Snaží se žít na vyšší úrovni, v roce 1981 dostavěla s manželem nákladnou vilu a je patrné, že se jedná o osobu, která nemá kladný vztah k socialistickému zřízení,“ konstatovala prověrka provedená vyšetřovatelem StB Radimírem Macháčkem. O dva roky později je už záporný vztah mladé úřednice k socialistickému zřízení proměněn. Aspoň podle dokumentů StB se Macháček stal řídícím důstojníkem agentky Evy, alias Aleny Vitáskové.

K té spolupráci a nových dokumentech o ní se vrátíme, teď však přeskočme skoro dvacet let. V červenci 2001 publikuje Respekt článek s názvem Kontrarevolucionáři v Transgasu. Alena Vitásková se pár dnů předtím stala šéfovou této největší tuzemské plynařské společnosti, kterou se vláda chystá privatizovat za zhruba sto miliard korun. Jde o skutečně zásadní strategický podnik, jeho šéfové se seznamují s citlivými informacemi o světovém obchodu s plynem a měli by mít bezpečnostní prověrky. Alena Vitásková odmítá na přání Respektu předložit svou prověrku a týdeník na svých stránkách zveřejňuje informaci o tom, že šéfka Transgasu je registrována jako agentka. Nato přichází žaloba. Paní Vitásková nechce po týdeníku omluvu, ale deset milionů korun jako satisfakci za to, že ji Respekt „vyřadil zveřejněnou nepravdou ze slušné společnosti a diskvalifikoval pro působení ve výsadních manažerských funkcích“. I k otázce, zda a jak byla paní Vitásková diskvalifikována, ještě pár slov padne, předtím ale zůstaňme ještě chvíli na přelomu tisíciletí.

Ve sporu s Respektem šéfka Transgasu argumentovala předchozím rozhodnutím ostravského soudu, který v roce 1999 rozhodoval o oprávněnosti její někdejší registrace, lépe řečeno o jejích výtkách, že ji sice registr StB vedl jako tajnou spolupracovnici, ona však nevěděla, že při svých návštěvách ostravské policejní stanice vypovídá před důstojníkem Státní bezpečnosti. Důkazy pro verdikt, že nebyla vědomou spolupracovnicí, byly především dva. Jednak výpověď samotného Macháčka, který před soudem prohlásil, že paní Vitáskové nikdy o své estébácké příslušnosti neřekl. A také spis agentky Evy, který tehdy dodalo soudu ministerstvo vnitra: nebyla v něm žádná agentčina výpověď či zpráva a měl všehovšudy 17 stran; zbytek byl prý skartován. Paní Vitásková je nevinná, řekl tehdy soud.

Žalobu Aleny Vitáskové na Respekt řešily zdejší soudy pět let. Pražský městský soud dal v roce 2002 za pravdu Respektu. Není se zač omlouvat, je jedno, co už justice řekla o agentce Evě. „Respekt má právo vznášet pochybnosti ve věcech, které se týkají státního zájmu, toho, kdo o něm rozhoduje, a tím privatizace Transgasu bezesporu je,“ řekl soud. Začal ping-pong odvolacích řízení. Na konci pak stálo konstatování Nejvyššího soudu, že „šlo o citelný zásah do osobnostních práv“ a náhrada za újmu pro paní Vitáskovou sto tisíc korun.

Fakt je, že Alena Vitásková je dodnes vlivnou manažerkou. V roce 2003 – dva roky po publikaci článku – sice opustila křeslo šéfky Transgasu, ale jak tehdy prohlásili zástupci německého majitele, šlo o „běžnou výměnu manažerských pozic“. Dnes je Alena Vitásková předsedkyní představenstva Pražské teplárenské, společnosti, která vytápí tisíce pražských domácností a podniků. Jako prezidentka Klubu plynárenských podnikatelů, loni zorganizovala velmi důležitý prodej minoritní části tuzemské společnosti Vemex ruskému Gazpromu – jediné společnosti, která dnes může v tuzemsku konkurovat téměř monopolnímu Transgasu. Uspěla i společensky, už skoro čtyři roky je předsedkyní dozorčí rady nadace manželů Klausových.

Vzhůru k vrcholům

Teď přichází nové kolo. Není důležitá náhrada, kterou jsme zaplatili. Archivní odbor ministerstva vnitra objevil teď na jaře několik listů Macháčkova pracovního spisu, které dokumentují minulost Aleny Vitáskové z doby, kdy ji tento důstojník „řídil“ jako agenta StB, a které soud rozhodující o manažerčině „nevědomé“ spolupráci nikdy neviděl. Jde o materiály, ve kterých estébák Macháček zapisuje v průběhu osmdesátých let minulého století výpovědi Aleny Vitáskové.

Jsou docela výmluvným svědectvím o době a potřebách StB. „Agent Eva upozornil na skutečnost, že o návštěvu Pazmányho měl zájem podnikový ředitel Severomoravských plynáren Steiner, který žádal o sdělení data příjezdu Pazmányho. Steiner žádal už dříve Pazmányho o dovoz modré metalízy na svůj osobní vůz, který hodlal přestříkat a prodat. Pazmány Steinerovi metalízu zařídil. Rovněž je známo, že Steiner přivezl z návštěvy fy Rombach v NSR řadu upomínkových darů jako třeba kalkulačky a špičkovou hi-fi soupravu,“ zapisuje Macháček slova Vitáskové. Jde o drobné práskání. Steiner potom z místa šéfa odešel. Na jiných dokumentech StB ze spisu Eva se dočteme třeba výpověď paní Vitáskové o tom, kdo se s kým sešel na pracovních cestách do zahraničí a o čem se bavili na večeřích nebo pracovních obědech.

Co je podstatnější. Aleně Vitáskové, v půli osmdesátých let obyčejné techničce státního plynařského podniku, její spolupráce s StB s největší pravděpodobností otevřela na sklonku totality cestu k vrcholům tehdejší kariéry – do komunistických podniků zahraničního obchodu. „Budeme podporovat její dobré styky v pražských PZO,“ píše Macháček. To byl příslib pro zahraniční výjezdy Vitáskové, které jí daly ještě před pádem železné opony slušný přehled o evropském plynařství i kontakty s jeho bossy. S takovými znalostmi vcelku automaticky potom v devadesátých letech následovala úspěšná kariéra v podniku Severomoravská plynárenská. A pak, v roce 2001, dekret na šéfa Transgasu. Řídící důstojník Macháček už nebyl důležitý – dnes pracuje jako řadový právník v jedné ostravské kanceláři.