Mimochodem

Jsou všude. Kam se podíváš, tam vystrkují své výhonky. Za chvíli jsou z nich pruty a z prutů kmeny. Lidé jsou nevšímaví, chodí kolem nich jako slepí a nevidí, jak se rozrůstají a zabírají půdu svými kořeny a krychlové metry prostoru svými hrozivými korunami. Lezou nám do města ze všech stran – podél potoků a stok, kolem železničních tratí. Uchycují se mezi ploty, na trávnících, ve dvorech. Chvíli se nedíváš a za domem ti stojí černý topol a pokroucenými haluzemi ti šmátrá do oken. Chvíli nečistíš okap a už z něj vyráží kmínky bříz, které ti za čas urvou střechu. A co teprve jasany pučící ve škvírách, jejich kořeny porostou dál, i když jim usekneš kmen. Asijské akáty postupují po svazích na náspech silnic a jejich trnité větve budou už brzy padat pod kola našich aut. Bezy a škumpy tarasí výhled na komunikace. Osiky se v celých houfech rozrůstají po skládkách a haldách a z nich posílají po větru chuchvalce jedovatého chmýří a semen do našich sídlišť a městských čtvrtí.

A to jsou jen ty divoké, které občas někdo přece jen spálí nebo vyryje buldozerem. Ale co ty, které jsme si do města zavlekli sami! Jírovce v parcích spojují koruny a berou světlo. Lípy zvedají svými kořeny dláždění, a když kvetou, kape z nich lepkavé svinstvo na zaparkovaná auta. Jeřabiny – ten červený marast na chodníku každý podzim. Magnolie, zdají se pravda chvíli hezké, ale podívejte se na ně zblízka, na to jejich perverzní stydké okvětí, a pak když ty plátky hnijí na dláždění, fuj! A jaký neřád tu dělají stříbrné smrky, sosny a jedle. Nestříhané cypřiše! Aleje podél silnic nás zabíjejí. Z alejí na hřbitovech padá listí na naše hroby. I naše město jednou zapadne listím, když se nebudeme bránit.

Náš starosta řekl: „Stromy patří do lesa, ne do města!“ – a najal čety mužů s řetězovými pilami. On ví, oč tu jde. Jednou už tu totiž býval les. Celá tahle pánev na soutoku Odry a Ostravice byla odtud až hluboko do polského Slezska a na druhou stranu až beskydským horám pokryta bažinatým hvozdem, který bránil jakékoliv kultuře. Kraj ponořený v nevědomou temnotu jako mysl primitiva. Nikde světlina, nikde místo pro jasnou myšlenku. Jen bzučení hmyzu, křik ptáků a řev divé zvěře. Kupci, kteří tu tehdy procházeli po Jantarové stezce z Krakova do Olomouce přes bařiny zarostlé ostřicí, toužili po jediném – mít už tu Ostravu za sebou.

A to se už nesmí opakovat! Naši konšelé konečně pochopili, že žádné lužní lesy se už nesmí stavět do cesty jantarové dálnici, která přiveze do našeho města prosperitu. Žádné pyramidové topoly nebudou zastiňovat naše sportovní arény a fotbalové stadiony. Z přerostlých parků už nesmí padat listí na naše slavné tenisové dvorce. Dubové remízy ustoupí centrům moderního obchodu, neplodné sady dají své čtvereční metry autosalonům a panelové domy zase vyhlédnou z vlhkého stínu. To nikdo nespočítá, kolik kmenů budeme muset ještě porazit, než se staneme Slunečním městem severu.

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří Kratochvil.