Film je v krizi už od Lumièrů
Gunnar Berghdal (56) řídil v letech 1994–2002 Mezinárodní festival v Göteborgu a přivedl ho mezi nejprestižnější přehlídky nekomerčního filmu na světě.
Gunnar Berghdal(56) řídil v letech 1994–2002 Mezinárodní festival v Göteborgu a přivedl ho mezi nejprestižnější přehlídky nekomerčního filmu na světě. V jeho rámci založil fond, který podpořil vznik desítek zajímavých filmů z chudých zemí. Napsal monografii Ingmara Bergmana a Jana Troella, působil jako producent, sám je autorem čtyř dokumentů: Voice of Ingmar Bergman, Voice of Ludmila, Intermezzo a Ludmila a Anatolij. Poslední snímek soutěžil na letošním festivalu Jeden svět. Gunnar Berghdal je ženatý, má čtyři dcery.
Na festivalu Jeden svět jste soutěžil s filmem Ludmila a Anatolij. Jen málo filmařů se zabývalo důsledky Černobylu. A snad nikdo ze Západu se ve filmu nezajímal o osudy tamních jednotlivců. Jak jste na to přišel vy?
Žena mi dala knížku příběhů obětí z Černobylu od Světlany Aleksejevičové, a když jsem si přečetl první příběh, chtělo se mi brečet. Byl o dívce, která byla šťastně vdaná, čekala dítě a její manžel hasič jel v první vlně hasit reaktor. Trvalo dvanáct hodin, než se lidé v Pripjati vůbec o havárii dozvěděli. Vasilije tajně převezli do nemocnice v Moskvě, Ludmila ho našla a starala se o něj až do konce. Ale protože se milovali, celou dobu se přes zákaz dotýkali jeden druhého. Ludmila věřila, že dítě chrání svým tělem, jenže všechna radioaktivita po ozáření jde přímo do matčina plodu. Celý její svět, muž, dítě, město,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu