Zázračné řešení

Trochu sklíčenosti by člověk od šéfa Národní knihovny ČR přece jen čekal. Je to jen pár dnů, co britský architekt českého původu Jan Kaplický přesvědčil mezinárodní porotu o tom, že nová budova, kterou chce Národní knihovna do roku 2010 postavit na západním konci pražské Letenské pláně, sice nebude mít rohy, ale zato bude pokryta zelenavě třpytivou „kůží“. A na ředitele se od té doby valí problémy. To, že Kaplického dílo, reprezentující jeden z významných proudů současné světové architektury, rozdělilo Čechy na nesmiřitelné tábory, se dalo čekat. Překvapivější je kritika regulérnosti soutěže, kterou Vlastimil Ježek sklidil od zdejších architektů. Soutěž prý byla fraška a za férových podmínek by ji Kaplický nikdy nevyhrál. Dobře naladěný ředitel vyvrací výtky poukazem na to, že mezinárodní porota byla plná uznávaných kapacit. To ale nebude stačit: nejasnosti okolo soutěže totiž zjevně vyplývají z toho, že Ježkovi lidé si od začátku nebyli schopni ujasnit, co přesně od mimořádně prestižní budovy chtějí.

Osudná chyba

Úkol, který knihovna architektům zadala, nebyl vůbec jednoduchý. Aby reprezentativní budova ochránila nejcennější knížky z takzvaných národních konzervačních fondů před poškozením v případě požáru nebo povodně, žádala, aby byly umístěny „v nadzemních podlažích s přímou vazbou na studovnu a další pracoviště národních fondů tak, aby zde vznikla uzavřená zóna“. Zároveň nikdo nechtěl riskovat konflikt s UNESCO, a nová knihovna tedy neměla převyšovat čtyřpatrovou zástavbu naproti ní. „S ohledem na tyhle požadavky jsme navrhli širokou a plochou budovou,“ říká jeden z účastníků soutěže, německý architekt Michael Viktor Müller. Právě to se ale ukázalo jako osudná chyba. „Některé návrhy prostě byly svou šířkou příliš dominantní,“ vysvětluje Irene Wiese-von Ofen, která v porotě zastupovala UNESCO, proč Müller a jeho partnerka Sonja Starke ve finále soutěže skončili poslední. Vítězem se, jak známo, stal Jan Kaplický, jehož návrh si vystačí s výrazně menším objemem: na rozdíl od kolegů totiž Kaplický umístil skladiště národních konzervačních fondů pod zem. A tím ignoroval pravidla soutěže.

„Při porušení soutěžních podmínek je porota povinna vyloučit návrh, který porušil podmínky soutěže, z řádného posuzování, a to již v prvním kole soutěže.“ Tisková zpráva, kterou Česká komora architektů zveřejnila minulou středu, mohla sotva vyznít ostřeji. Porota, která se koncem října shromáždila v Praze, aby z 355 návrhů prvního kola vybrala osm finalistů pro druhé kolo, měla Kaplického podle architektů ihned vyřadit. Emoce vzbuzuje fakt, že se Národní knihovna od začátku chlubila tím, že soutěž bude absolutně férová. Jako první veřejný investor v Česku se rozhodla ji vypsat podle pravidel pařížské Mezinárodní unie architektů (Union Internationale des Architectes – UIA). Unie vydala řadu doporučení, podle nichž mají soutěže probíhat, aby byly průhledné a spravedlivé. Architekti například nesoutěží pod svým jménem, ale s identifikačním číslem. Dvě třetiny členů poroty musí pocházet ze zahraničí, aby byli odolní vůči domácím tlakům. Konečně UIA také zdůrazňuje, že podmínky, které jsou stanovené v původním vypsání, jsou závazné nejen pro architekty, ale také pro vyhlašovatele.

A právě v tomto posledním ustanovení spočívá hlavní důvod, proč čeští architekti nyní označují poukaz na mezinárodní hřiště za „Potěmkinovu vesnici“.

Takhle si to nepředstavuji

„Hned po vypsání soutěže se všichni shodli na tom, že vyhraje Kaplický,“ říká architekt Jan Štempel. Vychází z toho, že Jan Kaplický byl mezi sedmnácti architekty, které Vlastimil Ježek osobním dopisem upozornil na to, že se soutěž koná. A především pak z toho, že v porotě zasedli v osobách Evy Jiřičné, Zahy Hadid a samotného Vlastimila Ježka jednoznační fanoušci česko-britského architekta. Úplně přesvědčivé argumenty to ale nejsou. Soutěž je anonymní a poznat v zamotané době odkazů a citací dílo konkrétního architekta je prakticky nemožné.

Důležitější než předpojatá porota je proto skutečnost, že porota mezi prvním a druhým kolem soutěže změnila podmínky. Technická komise účastníkům během prvního kola písemně potvrdila, že umístění národních konzervačních fondů do podzemí vede k vyloučení ze soutěže. Ve druhém kole najednou „skladiště ve sklepě“ už nebyla problémem – a taková změna pravidel během hry jednoznačně odporuje nejen textu, ale také duchu doporučení mezinárodní unie architektů. „V prvním kole nedodrželo úplně všechny podmínky asi 80 procent všech architektů, “ odmítá tento pohled ředitel Ježek a dodává: „Já si práci poroty nepředstavuji tak, že je to stroj, který odškrtává jednu čárku za druhou.“ Porotě se na vítězném návrhu líbil systém ochrany knihovního pokladu, který prý pracovníci knihovny v Praze dosud nikdy neviděli. „Byl zajímavý tím, že do něj existují jen dva průlezy, které se uzavírají v řádu vteřin,“ říká Ježek. „Zdá se, že je to z hlediska ohně, vody a jakéhokoliv mechanického poškození bezpečnější uložení než nadzemní řešení.“

Nadšení z navrženého systému může být oprávněné. Z pohledu architektů je podstatnější, že podmínka nadzemního skladiště mohla mít rozhodující vliv na návrh, s kterým se do akce hlásili. „Kaplického model má úplně jinou urbanistickou kvalitu, protože viditelný objem budovy je mnohem menší,“ říká Jean-Lucien Guy z curyšského ateliéru Holzer Kober, který v soutěži skončil na šestém místě. „Kdybych věděl, že fond může být umístěn i pod zemí, možná bych navrhl něco jiného,“ doplňuje už zmiňovaný Michael Viktor Müller.

Členové poroty tyto výtky neberou. „Podíl konzervačního fondu na budově je tak malý, že jeho umístění nemohlo mít rozhodující vliv na celkový návrh. Kdo načrtl vysokou nebo velmi širokou budovu, ten tak činil z čistě urbanistických důvodů,“ říká předseda soutěžní komise pařížské UIA Wolf Tochtermann, který obě kola soutěže v Praze sledoval. Problém s transparentností ale opatrně připouští. „Ano, ano,“ odpovídá trochu nerozhodně na otázku, zda by se vyhlašovatel neměl držet pravidel, která sám ustanovil.

Co v Praze neslyšeli

Řešit rébus, zda by soutěž vyhrál jiný architekt, kdyby bylo jasné, že podmínka nadzemního umístění cenných knih není až tak závazná, už teď asi nemá smysl. Můžeme ale hledat rozhodující příčinu nešťastného konce soutěže. Už jsme na to narazili: podle všeho spočívá v tom, že pracovníci Národní knihovny nemají úplně dokonalý přehled o technickém vývoji ve svém oboru.

„Dnes už existuje spousta možností, jak cenné knížky bezpečně ukládat i pod zemí,“ říká architekt Walther Grunwald, který odpovídá za rekonstrukci roku 2004 vyhořelé historické knihovny Anny Amalie ve Výmaru. I když tedy konkrétní systém, který v Praze představil Jan Kaplický, je skutečně světovou novinkou, nebylo zřejmě nutné architekty v podmínkách soutěže vůbec nadzemním umístěním skladiště trápit: Stačilo by požádat, aby knížky byly „bezpečně chráněné“.

V Praze ale zřejmě o technických možnostech moderního knihovnictví až dosud nikdo neslyšel. Když už nic, tak tahle mezera rozhodně jistý důvod ke troše sklíčenosti nabízí.

Měl být architekt Kaplický ze soutěže vyloučen? Debata na

www.respekt.cz

.