Omlazený Světanápravce

Pražské Divadlo Komedie je v mnoha ohledech výjimečné. Nejenže je v současnosti naší intelektuálně nejnáročnější scénou, která si přesto našla věrné publikum. Ale hlavně představuje koherentní dramaturgii, jejímž těžištěm je převážně německojazyčná dramatika doplněná neobvyklými autorskými projekty. A právě tato dramaturgie se zaměřením na provokativní autory formátu Thomase Bernharda, Wernera Schwaba, Elfriede Jelinekové, Rainera Fassbindera a starších „nepohodlných a složitých“ klasiků Herrmanna Brocha nebo Roberta Musila přináší do našich podmínek provázané pletivo titulů, které mohou skrze svoji rozporuplnou příbuznost pojmenovat naši středoevropskou mentalitu.

Nejuváděnějším autorem této scény je rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard. Tedy autor, který zde má za posledních sedmnáct let na růžích ustláno. Nejenže je překládán elitními překladateli, ale také uváděn významnými režiséry –

J. A. Pitínským, Arnoštem Goldflamem, Otomarem Krejčou, Jurajem Nvotou a Dušanem D. Pařízkem. S jeho díly zde také často hostují mezinárodní soubory – v loňském roce zde předvedl německý tvůrce Claus Peymann jeho tři krátké dramolety a Moskevské divadlo Olega Tabakova Divadelníka. Bernhardovy postuláty se každý snaží vystihnout po svém. Německé pojetí si všímá autorova sarkasmu (v tom je nejbližší přístupu našich režisérů), ruské je patetické a maximalistické v herecké práci, polské (jak před pěti lety předvedl v Plzni Krystian Lupa na…