Jak nám zobák nenarost

Kazašský reportér Borat se vám možná už přejedl, ale něco tu po jeho divokých kouscích zůstává: poznání, jak moc dnešní společností hýbe fenomén zvaný politická korektnost. V postkomunistické Evropě zatím zapustil jen mělké kořeny, na Západě ale funguje jako novodobé desatero ve všech sférách veřejného života. Prospívá společnosti, nebo jí spíše škodí? Ohlédnutí se za dvěma korektními dekádami naznačuje, že záleží na dávkování.

Buvolí incident

Byla už skoro půlnoc a Eden Jacobowitz si pořád ještě lámal hlavu se seminární prací z angličtiny. Do kampusu Pensylvánské univerzity přišel tenhle mladík z ortodoxní židovské rodiny po absolvování náboženské střední školy a volnější prostředí si na začátku druhého semestru pořád docela užíval. Jenže to mělo i své nevýhody. Třeba ten hrozný rámus za okny koleje. Jak se má v tomhle řevu učit? Členky jednoho ženského univerzitního spolku na školním dvoře už kdovíjak dlouho provozovaly jakýsi kolektivní rituál. Eden je slušně vyzýval ke klidu, nesetkal se ale s pochopením.

Brzy se rozčílil a to už nebyl sám. Na koleji se otvírala okna a řinuly se z nich nadávky. I on došel k oknu a zavolal. „Držte už hubu, vy jedni vodní buvoli! Jestli si chcete udělat večírek, tak zoo je kousek odsud,“ zakřičel z okna do lednové noci. To neměl dělat.

Tak začal před třinácti lety příběh, který do análů politické korektnosti vešel pod…