Česko, to příjemné místo k žití

Přicházejí, ať se nám to líbí nebo ne. Někdo v nich vidí spásu, někdo příjemné rozptýlení, někdo hrozbu. Poloha ve středu kontinentu a členství v Evropské unii je ale zárukou, že jich tady bude čím dál víc. Co tady ale cizince po příjezdu čeká? A jak neodradit ty, kteří přicházejí v bohulibém úmyslu pracovat tu, mít to tu rád a vychovávat tady děti?

Aude a Ivan jsou mladí Francouzi, kteří se před deseti lety po studiích dějin umění vydali objevovat kouzlo spojené Evropy. Opustili své bohaté rodiče a zamířili za jiným životem za východ. „Lákala nás země, která se rozjíždí od začátku. Věřili jsme, že tady může vzniknout nějaká střední cesta mezi kapitalismem a socialismem, jako třeba ve Švédsku,“ vypráví Aude ve své prostorné, jednoduše zařízené kuchyni. Pod okny starého činžáku pražského Žižkova proudí nepřetržitý tok aut, řady obchodů jsou proložené poblikávajícími výlohami heren. „Teď tu staví ještě kabaret, další červená světélka,“ povzdychne Aude při pohledu z okna.

Jinak si ale nestěžuje. Její zkušenosti jsou vlastně běžnými zkušenostmi mladého člověka, který se vydal polistopadové Česko dobývat ze západní strany. Všechno se zdálo snadné a viděno očima takového Ukrajince vlastně i bylo.

Zátiší s trhacími čísly

Přijeli v roce 1994, země byla ve víru Klausových reforem, éterem létala slova jako privatizace, konjunktura, restrukturalizace a na právo se moc nehledělo. Cizinci ze Západu byli jako nositelé nové civilizace vítáni. Už během čtrnácti dnů po příjezdu si Aude našla práci, bydlení. Úřední formality jako sociální pojištění nebyl problém zaplatit a víc nikdo nic nechtěl. Povolení k práci nepotřebovala. Jako Francouzka pracující v příjemném prostředí Francouzského institutu ani moc Čechů nepotkávala a už vůbec ne české úředníky. Stejně se ale naučila rychle česky. „Chtěli jsme tu zůstat,“ říká.

Teprve až po dvou letech začala řešit to, co je pro průměrného Ukrajince černou můrou – povolení k pobytu na delší dobu. V tu chvíli byla nohama zpět na zemi. Bydlení sehnala snadno, akorát že načerno, takže se tam nemohla oficiálně přihlásit. Potřebovala získat trvalou adresu a práci. Jako překladatelka zažádala o živnostenský list, nemohla ho však dostat bez českého ručitele. Toho naštěstí našla v české kamarádce, k jejímž rodičům si mohla nahlásit adresu. Ručitel je nutný jako záruka pro případ, že nasekáte dluhy, vysvětlovali jí úředníci. Povolení pobytu bylo v kapse, pak šlo o to jej každý rok znova obnovit. „Je pravda, že jsem nikdy neviděla mluvit úředníka jinou řečí než česky, že jsou někdy arogantní a nepříjemní, ale vážnější problém jsem s nimi nikdy neměla. A dnes už tam mají dokonce trhací čísla jako pořadníky. To je super!“ říká Aude. Právě kvůli přelidněné čekárně na pražské cizinecké policii si ale raději trvalé bydliště přehlásila do Tachova ke známým. „Je to tam mnohem příjemnější a cizinci tam nejsou nikdy víc než tři.“

I po jedenácti letech si ale na místní poměry nestěžuje a svůj přerod ve francouzskou Češku završila minulý rok, kdy neváhala porodit své dítě na pražské Bulovce.

Podobných příběhů máme kolem sebe tisíce a ukazují, že Česko sice nevítalo první západní „misionáře“ s otevřenou náručí, vstřícnou cizineckou policií, usměvavými úředníky a formuláři v různých jazycích, nicméně to po letech, kdy cizince šlo potkat jen na vysokoškolské koleji nebo v textilce u pásu obsazeném importovanými Vietnamci, ani nešlo čekat. Ale už i směs úřední dezorientace a nevšímavosti ke každému, kdo měl světlou kůži a mluvil západní řečí, byla snesitelným startem. Stejně jako Aude přijela třeba i třiatřicetiletá Němka Hana. Napřed si vyřídila povolení k pobytu i bydlení, aby mohla studovat na Karlově univerzitě muzikologii, pak studia opustila, našla si práci a na úřednická razítka úplně rezignovala. „V práci ani při hledání bytu ode mě nikdo nic nechtěl, moje banka je mezinárodní a k lékaři jsem vždy jezdila na hranice. Na ulici se nekontroluje, a kdyby jo, stejně by nepoznali, že nejsem jen turistka,“ popisuje Hana.

Pro lidi, jako je Aude a Hana, se navíc vše změnilo vstupem Česka do Evropské unie. Aude požádala o trvalý pobyt, který bez problémů dostala, stejně jako automatické povolení k práci. Kromě toho, že nemůže volit, má tak shodná práva a povinnosti jako každý občan Česka. „Stačila mi fotka a pas. Nic speciálního. To by vám ve Francii nestačilo,“ říká Francouzka. Od českého státu dostala porodné, mateřskou ale neinkasuje, i když by mohla. „Nikdo mi neřekl, že je proto třeba vyplnit jeden formulář, a když jsem to zjistila, uplynula tříměsíční lhůta, kdy se smí žádat.“

Kamarádi bez tržnice

Snadný přístup do Česka měli po roce 1990 i Američané, Kanaďané či Australané. Úřady na ně logicky pohlížely jako na bezproblémové usedlíky, kteří nekonkurují Čechům na pracovním trhu, nějaký čas pobudou a zase odjedou.

Výrazně si ale po vstupu Česka do Evropské unie polepšili lidé z členských zemí, kteří jsou před českými úřady vnímáni stejně jako Češi. Na úřadu práce mohou žádat o práci, s nemocí se jdou zdarma léčit ke zdejším doktorům, s trvalým pobytem si tady mohou koupit byt, jejich děti tu mají stejné právo na vzdělání jako děti místních. Podle nového školského zákona musí kraj poskytnout dětem cizinců z EU, kteří se v Česku usadili po lednu 2005, kurzy češtiny, které jim umožní zapojit se do výuky ve škole. Protože zákon platí jen rok, možnosti intenzivní výuky češtiny zatím využila jen hrstka rodičů. „Týká se to jen nově příchozích občanů EU, takže dětí je zatím málo. Větší zájem mají rodiče z Ukrajiny a Vietnamu, ale ty musíme odmítat,“ říká Jana Libichová, ředitelka jazykové školy na Praze 4, kde kurz probíhá.

Ani děti rodičů mimo EU v Česku nezůstanou bez vzdělání. Škola, v jejíž spádové oblasti mají rodiče-cizinci trvalé bydliště, má povinnost poskytnout základní vzdělání i jim. Z vlastní zkušenosti to zná ředitel pražské ZŠ Meteorologická Bohumír Šumský. V okolí jeho školy bydlí početná vietnamská komunita, což je logicky vidět i ve školních lavicích: denně do nich usedá padesát dětí z Vietnamu. Kvůli velkému počtu školáků z ciziny je nutné věnovat jednu hodinu denně výuce českého jazyka a na lektorech je pak během vyučování, aby těmto dětem látku srozumitelněji vysvětlili. Na zvládnutí podobných „nadstandardů“ čerpá škola granty z ministerstva školství a nově i od magistrátu. „Vypořádáváme se s tím za pochodu, ale jde to. Děti se nejvíc naučí mezi sebou, když se kamarádí, což tady funguje, a přítomnost vietnamských dětí je důležitá i pro ty české. Vyrůstají s nimi a kamarádí se a nespojují si pak Vietnamce jen s tržnicí jako někteří jejich rodiče,“ říká Šumský.

Modlitba za Sergeje

V současné době se lidé přicházející žít do Česka odjinud dají rozdělit do dvou skupin – vítaní a nevítaní. V první složce jsou občané států EU, Severní Ameriky, Austrálie nebo Nového Zélandu, v zásadě tedy bohatých zemí světa. Zbytek z jiných oblastí světa má při touze usadit se tady komplikovanější pozici. Sergej (32) přijel poprvé do Prahy v roce 1996 se dvěma kamarády z rodného města Gorlovka na Ukrajině. Tam pracoval v dolech, kde dostával dvacet procent výplaty a někdy vůbec nic. Každý rok mu bylo jasnější, že ho v rodném městě nic lepšího nečeká. Vyřídil si krátké turistické povolení k návštěvě Česka – a místo pěti dnů zůstal půl druhého roku. Našel práci přes dagestánskou pracovní agenturu: montoval na okraji Prahy lednice „Made in Germany“. Klientelu Dagestánců tvořili převážně lidé bez dokumentů a jejich zaměstnavatelé toho podle Sergeje značně využívali, například jim dávali jen díl výplaty od firmy a zbytek si nechávali jako provizi. Proto Sergej, jakmile se trochu rozkoukal, odešel jinam. Přes krajany našel práci u soukromníka, kterému za Prahou s kolegy stavěl chalupu. Zatímco Sergejovi kamarádi přijeli do Česka vydělat peníze a vrátit se na Ukrajinu, on věděl, že chce zůstat. Začal se učit česky. Pak se vrátil na Ukrajinu, aby si odtud vyřídil pracovní povolení. Při hledání zaměstnavatele měl štěstí, narazil na českého šéfa, na kterého dodnes vzpomíná s velkým vděkem. „Říkal mi: Přece nechceš pořád dělat pomahače. Běž do školy,“ vypráví Sergej. Ukrajinský dělník, který si v té době koupil v bazaru první plátna a zcela propadl malbě, se proto zapsal na přednášky malby. Studium bylo zadarmo a k nástupu potřeboval jen ověřenou a přeloženou kopii svého maturitního vysvědčení. O rok později přivezl do Česka i svoji ženu a syna. Ti dostali snadno povolení pobytu pro sloučení rodiny. V roce 2001 ale Sergejův šéf zemřel a pro rodinu nastal závod s časem: najít si novou práci. Podle cizineckého zákona totiž povolení k pobytu a pracovní povolení končí ve chvíli, kdy cizinec ztratí dohodnutou práci. Pokud nemá ihned náhradu, což je prakticky nemožné, měl by se prostě okamžitě sbalit a odejít. „Stát si tímto způsobem vyrábí ilegály ve velkém. Lidem, kteří ztratí práci, se samozřejmě nechce domů, a proto zůstávají i bez platných dokumentů,“ říká Anna Grušová z Poradny pro uprchlíky, podle které jsou některá ustanovení cizineckého zákona naprosto diskriminační. „Uznávám, že cizinecký zákon spíše zakazuje, než umožňuje, ale vyšel v této podobě ze sněmovny, přestože jsme jej připomínkovali,“ komentuje to Václav Vosecký, zástupce šéfa Ředitelství cizinecké policie v Praze. Jaký k té nevstřícnosti může být důvod? „Nechci spekulovat,“ říká Vosecký. „Ale myslím si, že některým skupinám, například zaměstnavatelům ve stavebnictví, se může tato nepřehlednost vyplácet.“ Novelu cizineckého zákona projednává v současnosti sněmovna.

Ale zpět k příběhu Sergeje: ten si mezitím zažádal o povolení k trvalému pobytu, policie mu ho ale zamítla a odvolání také. Na jeho obranu se postavil jeho učitel, známý český výtvarník, stejně jako vedení školy: poslali cizinecké policii přímluvný dopis. Žádost o vlídné slovo podpory leží i na ministerstvu kultury. Účinek těchto proseb se nedá nijak odhadnout. Stejně jako při žádosti o české občanství existuje totiž i pro žádání o trvalý pobyt vějíř výjimek, které může cizinecká policie zájemci udělit. Záleží jen na konkrétních úřednících, jak se k věci postaví. V případě Sergeje přímluva zafungovala.

Carlos v pasti

Ale ani pro cizince, kteří v Česku již žijí na trvalý pobyt, nemusí být lehké dostat občanství. Po osmnácti letech v Česku se to zatím nepodařilo Carlosi Bengemu z Angoly. Dnešní pracovník občanského sdružení Slovo 21, které se věnuje integraci cizinců, přijel do tehdejšího Československa již v roce 1988 studovat průmyslovou školu a usadil se tu. Studentské vízum vyměnil po dokončení Vysoké školy ekonomické za podnikatelská víza. V Česku zapustil kořeny, našel tu spoustu přátel, a jak sám říká, cítí se tu mnohem víc doma než v Angole. Ani po osmnácti letech snažení se mu ale nepodařilo ze sebe udělat oficiálního Čecha. Důvodem je místní zákon o občanství, který žadatele o českou občanku nutí zříci se svého stávajícího občanství. Mimoto, že nemůže volit, je pro něj bez českého pasu krajně složité cestovat po Evropě, protože do každé země potřebuje vyjednat vízum. „Už několikrát jsem nemohl vyjet na služební cestu nebo mezinárodní konferenci, protože jsem zkrátka neměl šanci tak rychle vyřídit vízum,“ říká Carlos. On sám by klidně českým podmínkám vyhověl a zřekl se svého původního občanství, potíž je ale v tom, že angolské úřady na jeho žádosti o potřebné dokumenty nereagují. Tamní legislativa umožňuje několikanásobné občanství, takže Carlosovi nijak nebrání stát se současně Čechem i Angolanem a to je také důvod, proč mu doma nechtějí vydat žádné potvrzení o zrušení angolského občanství. Česká strana ale takový dokument požaduje. Situace tedy nemá řešení a Carlosovi tak nezbývá nic jiného než doufat v udělení výjimky. Zákon o občanství platí od roku 1993 a bývalý ministr vnitra Jan Ruml svůj tehdejší návrh vysvětluje nutností rozdělit Československo. „Měli jsme za to, že bez toho by se fakticky stát nerozdělil,“ říká dnes Ruml. „Tenkrát se uvažovalo, že se to po čase zruší. A lpět na tom dnes je, myslím, úplně zbytečné.“

Lístek na doživotí

Když se v roce 1992 díval Paul Barker doma v rodné Indianě na televizi, říkali tehdy ve zprávách něco o dělení Československa. „Zaujalo mě to, potřeboval jsem změnu, byla to prostě náhoda,“ vysvětluje tehdejší novinář, proč si tenkrát sbalil pár věcí a koupil si jednosměrnou letenku do Prahy. Neuměl ani slovo česky a nikoho tu neznal. Věděl, že nechce zůstávat ve velkém městě, a proto uvítal kontakt z jedné pražské zprostředkovatelské agentury na práci učitele angličtiny v Opavě. Kvalitních lektorů angličtiny tehdy bylo málo a pro Američana nebylo větším problémem získat pracovní povolení.

Po dvou letech Paulovo místo v Opavě zrušili a on se za stejným povoláním přesunul do Kozojed, jak se ukázalo zaslíbeného místa. „Miloval jsem to tam. Místní mě tam taky měli moc rádi, protože jsem byl Američan, a každý mi nabízel pomoc,“ vzpomíná Paul. Po dvou letech ale opět ztrácí práci a přesouvá se do Kralup u Prahy, kde nastupuje jako učitel na místním gymnáziu. „Neučím proto, abych na tom zbohatl, ale učitelé jsou pro stát důležití, tak by je měl umět zaplatit,“ komentuje Paul se smíchem svůj plat. Dnes už má trvalý pobyt, s jehož vyřizováním neměl problémy, protože splnil podmínku deseti let nepřetržitého pobytu. Na návrat do USA nepomýšlí. „Byl jsem doma na Vánoce po deseti letech, ale je to příšerné. Strašně rychle se to tam mění, pořád staví další velké domy. Tady žijí lidé víc rodinným životem a jsou takoví přirozenější,“ říká Paul. S cizineckou policií neměl nikdy problém, „příšernou byrokracii“ ale zažil při zařizování rybářského lístku. Ne, že by musel splnit nějaké náležitosti, protože je cizinec, ale než mu lístek vystavili, čekal dva měsíce. „Ale zase to mám na doživotí,“ pochvaluje si Paul, který by v budoucnu rád koupil malý domek se zahrádkou a získal dvojí občanství.

Jak se lákají mozky

Podle výzkumů ministerstva práce a sociálních věcí je jasné, že za 25 let bude v Česku chybět přes 400 tisíc pracovníků, a společnost si to uvědomuje a nedívá se již na ukrajinské dělníky jako na nebezpečí. Počet Ukrajinců, kteří v Česku pracují načerno, se postupně zmenšuje, protože zprostředkovatelské firmy tu zakládají legální společnosti. Přesto je pro Ukrajince, který k nám hodlá vycestovat za prací, situace stále velmi komplikovaná. „Jsem přesvědčen, že ta komplikovanost nevyhovuje jen stavebním firmám, ale i cizinecké policii, která může dělat cizincům naschvály a žádat o úplatky,“ říká Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Jen sám tento spolek již podal několik stížností na cizineckou policii v Teplicích, Ústí nad Labem a Praze. „Po dopravní policii jsme v povědomí lidí druhá nejzkorumpovanější složka policie. Mrzí mě to a snažíme se tomu čelit. Proces povolování například rozdělujeme mezi více úředníků,“ říká Václav Vosecký z Ředitelství cizinecké policie Praha. Podle zástupců ministerstva práce a sociálních věcí žene často lidi z Východu do náruče mafiánů velká neinformovanost v domovských státech. „Mezi lidmi na Ukrajině panuje přesvědčení, že do Česka se nedá dostat jinak než ilegální cestou. A přitom to vůbec není pravda,“ říká Věra Ivanovičová z ministerského odboru migrace. Podle ní jsou možnosti přístupu na český trh práce „nastaveny optimálně“. Větší otevření by se podle jejích slov dostalo do střetu s povinností státu chránit primárně zájmy české pracovní síly. Paní Ivanovičová je vedoucí pilotního projektu ministerstva s oficiálním názvem „Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků“, pomocí kterého Česko láká mozky z celkem osmi zemí mimo EU. Jedná se například o Bělorusko, Chorvatsko, Kazachstán nebo Kanadu. V současnosti je u nás nedostatek specialistů na informační technologie nebo technické obory. Specialistům z těchto oborů a z vybraných zemí projekt umožňuje dostat trvalý pobyt ne za deset, ale už za dva a půl roku. „Náš projekt se pořád ještě zdokonaluje a rozrůstá. A přináší nám cenná statistická data o tom, jak je Česko v cizině populární a kde se cizinci chtějí usazovat,“ říká Ivanovičová. Za dva a půl roku svého trvání projekt do Česka nalákal přes tři stovky lidí, nejvíce z Bulharska (171) a Běloruska (35). V roce 2003 poprvé vzrostl počet obyvatel Česka, což bylo způsobeno právě migrací. Podle údajů OECD žije v Česku více cizinců než v Polsku, Maďarsku a Slovensku dohromady. „Pro ČR je nezbytné,“ píše se v materiálech ministerstva práce, „aby počet cizinců, kteří se do země přistěhují, byl vyšší než počet lidí, kteří ji opustí.“

Zkasíruj je a mlč!

Podle Franka Hanečáka z pražské realitní kanceláře Hanex Group, jejíž zákazníky tvoří převážně cizinci, stoupá v poslední době zájem zahraničních usedlíků o koupi bytu. Na to mohou cizinci z EU čerpat hypotéky. „Ne každá banka je ale dost pružná v servisu pro cizince. Máme dobré zkušenosti s HVB nebo ČS, kde mluví všichni anglicky a mají i speciální oddělení pro cizince,“ říká Hanečák. Banky by dnes měly nabízet cizincům z EU nebo s trvalým pobytem stejné podmínky, realita je ale jiná. Respekt to vyzkoušel v říjnu minulého roku v Hypoteční bance. Žádosti o hypotéku pro český manželský pár a Čecha s manželkou cizinkou s trvalým pobytem měly za výsledek rozdílné úrokové sazby. „Národnost klienta nehraje roli. Pokud zde má trvalý pobyt, tak k němu přistupujeme jako ke každému jinému,“ uvádí přitom mluvčí Hypoteční banky David Sahula. Jak si tedy vysvětluje výše zmíněné rozdíly? „To, jak si stanovuje bonitu klienta, vám žádná banka neřekne,“ říká. Fungující diskriminaci prozrazuje pohled do metodických pokynů pro prodejce Hypoteční banky. Podle nich cizinec, který má jakýkoli příjem ze zahraničí, musí být zařazen do rizikovější skupiny. A to bez ohledu na to, že zde pracuje, má zde trvalý pobyt i drtivou většinu příjmů. Tyto pokyny jsou ovšem neveřejné a klienti se je nesmějí dozvědět. Kdyby je někdo prozradil, hrozil by mu okamžitý vyhazov.