Už zase hoří

Když minulý týden prozatímní ředitel Národního divadla Jan Mrzena odvolal šéfa opery Jiřího Nekvasila, potvrdil definitivní konec jedné éry naší nejvýznamnější divadelní scény. Nekvasil v tandemu s již dříve sesazeným ředitelem Danielem Dvořákem určoval čtyřleté směřování ND. Bylo jejich angažmá tak katastrofální, jak by se kvůli vyhazovům mohlo zdát?

Všechno je jinak

Začněme na Anenském náměstí nedaleko Karlova mostu, kde sídlí divadelní archiv. „Zažila jsem už sedm ředitelů, pracuji tady dvaatřicet let,“ říká vedoucí Zdena Benešová. Její instituce za éry odvolaného ředitele vzkvétala jako nikdy. „Dvořák měl o archiv zájem, tak jsme se domluvili, že uděláme jeho digitální podobu,“ vysvětluje a vede mě k internetu, na kterém si prohlížíme 123 sezon divadelní historie. Kdo kde hrál, jak vypadaly kostýmy – podobnou věcí se může pochlubit málokteré světové divadlo. Vedle jsou schované ročenky s údaji o hospodářských výsledcích. Z čísel vyplývá, že za Dvořákova panování klesla celková návštěvnost zhruba o deset procent. Největší odliv diváků zažívá činohra pod vedením Michala Dočekala (–12 % v loňské sezoně oproti 2001). Následuje opera, kde byl ze začátku vývoj obdobný, ale Nekvasil jej dokázal pomalu obrátit (–2,2 %). Nejlépe je na tom balet vedený Petrem Zuskou (+2,5 %). Klesá i počet lidí, kteří si divadlo na celou sezonu předplatí, a to více než o třetinu.

Tyhle statistiky zní drtivě. Taky je k degradaci bývalého vedení využil ministr kultury Martin Štěpánek a máchá jimi i současný šéf Jan Mrzena. Opomněli však několik dalších faktů. Především tržby překvapivě neklesají, ale naopak stoupají (zhruba o čtyři miliony oproti 2001). Stoupá i počet představení (o 20 oproti 2001), hraje se tedy víc a vstupenky jsou o něco dražší. Počet abonentů na celou sezonu sice klesá, ale raketově rostou zájemci o flexibilnější typy předplatného, které Dvořák vymyslel. Když se to spočítá, počet současných abonentů překročí nejúspěšnější hranici minulého vedení. Navíc Dvořák byl schopný sháněč sponzorů: za čtyři sezony přilákal do rozpočtu více než 180 milionů korun. Oproti minulému vedení nekončil v červených číslech, ale s milionovými zisky.

Dáte si Růženku, nebo pivo?

„Vychytávám slevy,“ říká v předprodeji na Národní třídě student a příznivec opery Hanuš Axmann: „Zajímají mě moderní věci. Chci, aby Národní bylo ještě modernější.“ O kousek dál čeká na lístky Dana Šťastná, na představení chodí přes třicet let: „Jsem konzervativní, chodím hlavně na balet. Tvrdší moderna mě moc nezajímá. Opera bývá navíc finančně nedostupná.“ Vedle stojí Jean, francouzský turista okolo třicítky: „Jdu si koupit lístek na Romea a Julii. Očekávám tradičnější repertoár.“

Přes rozdílný vkus, věk, příjmy i národnost všichni očekávají, že v Národním najdou to, co hledají. A nakonec se jim to daří, i když některým hůř. Když ministr Štěpánek v rozhovorech zdůrazňoval potřebu návratu ke klasickým kusům, měl do jisté míry pravdu. Dvořák a Nekvasil jsou známí svou neortodoxností. Otevřeli operu první scény dosud nevídaným projektů, jakým byla minimalistická trilogie (Adams, Glass, Nyman), Kráska a zvíře bratrů Formanových či Duškovo a Smolkovo Nagano. Pro milovníky Wagnera přivezli loni do divadla poprvé v dějinách kompletní Ring. Problém byl v tom, že tradiční repertoárové kusy nebyly zpočátku jaksepatří obnovovány, a když, tak v dráždivých variantách „Prodanky“ utopené v pivu. Až na začátku letošní sezony přišla dramaturgie s repertoárovou bombou: Mozartovým Titem se světovou režií i scénou.

Když Mrzena odvolával Nekvasila, zdůraznil dlouhodobou nespokojenost odborné veřejnosti s úrovní opery. Českým recenzentům vkus Dvořáka jako scénografa a Nekvasila coby režiséra skutečně nesedí. „Současné operní divadlo jde cestou právě opačnou – staví na precizním herectví, vyhledává originální scénografické koncepty se strukturovaným významovým sdělením, to vše s úmyslem maximálního emocionálního účinu i přesného myšlenkového poslání,“ napsal teatrolog Josef Herman v recenzi na Řecké pašije Bohuslava Martinů, jednu z posledních operních inscenací, kterou Dvořák s Nekvasilem realizovali. Herman vytýká Dvořákovi scénografickou nabubřelost a Nekvasilovi mentální archaičnost. Právem. Režijní počiny Pautneyho, Wilsona nebo Radoka, které zajistilo minulé vedení, během uplynulých čtyř let překonány nebyly. Střídmější podíl na produkci Národního divadla a větší prostor pro světové umělce by Dvořákovi s Nekvasilem slušel daleko více.

Šéf baletu Zuska se drží v jistějších vodách. Vsadil na klasiku a představení vhodná pro děti (Šípková Růženka, Oněgin) a díky tomu si udržuje největší návštěvnost. Naopak Dočekal to v činohře rozjel: angažoval hvězdy typu Richarda Krajča, reinterpretuje národní klasiku, uvedl skvělé hry jako Schnitzlerovu Duši – krajinu širou. Diváci mu ale ubývají dál.

Dilema se statutem

Hlavním důvodem odvolání Daniela Dvořáka byly finanční machinace, které se měly za jeho vlády v divadle dít. Ministerstvo je plně nezveřejnilo. Mluví se pouze o „porušování rozpočtové kázně“ ve výši méně něž 0,1 procenta z rozpočtu. Takový prohřešek se najde téměř v každém divadle a stačí ho řešit snížením ředitelových odměn, což už předchozí ministr kultury Vítězslav Jandák učinil. Jak napovídá nynější odvolání Jiřího Nekvasila, v pozadí stojí spíš nespokojenost s produkcemi hlavní autorské dvojice a rozpaky z příliš progresivního směřování divadla.

Dvořák i Nekvasil odvedli ohromný kus práce. Vtiskli Národnímu moderní marketinkový šmrnc, přilákali mu mladší publikum, na druhou stranu ztratili část konzervativního obecenstva jako daň za ne vždy šťastné experimenty. Razantně mohli postupovat i proto, že Pavel Dostál změnil na začátku tisíciletí statut ND a vložil do rukou ředitele větší pravomoci: může si třeba sám vybrat šéfy scén (dřív je schvaloval ministr). Štěpánek hodlá statut zase změnit zpět a pozici ředitele oslabit.

Vkládat tak velké pravomoci do jedněch rukou možná opravdu není dobrý nápad v době, kdy naše divadelní scéna neoplývá velkým počtem geniálních a silných osobností. Zvlášť když teď z Národního odešly hned dvě takové.