Událost v divadle

Na samém prahu vánočních svátků zavítá 19. prosince do pražského Divadla Komedie německý skladatel a režisér Heiner Goebbels (1952) se svým komorním scénickým koncertem Die Befreiung des Prometheus (Osvobození Prométhea).

Přestože se jedná o dvacet let staré dílo, které mělo původně charakter rozhlasové hry a svůj jevištní paradivadelní tvar spatřilo poprvé před patnácti lety, budeme mít šanci se setkat s inscenací, která nemá v českém divadelním i hudebním umění obdoby a zní jako zcela nový kus. Vymyká se totiž veškerým parametrům, které můžeme nasadit na to, co lze považovat za rozhlasovou hru, hudební divadlo i práci se samotným zvukovým materiálem. Je to nedogmatické dílo, které předznamenalo aktuální a módní pohyb alternativního divadla, pro nějž přestala být scénická hudba pouhým koloritem, ale stala se přímým situačním partnerem, složkou, z níž se situace rodí. A navíc se zde představí Goebbels osobně, a to nejen jako skladatel a režisér, ale i hudebník obsluhující samplery a klavír. Naposledy zde přitom vystoupil na počátku 80. let na poloutajeném koncertě se svou avantgardně rockovou skupinou Cassiber.

V Prométheovi Goebbels hudební kolážovitou formou zpracovává část divadelní hry Cement východoněmeckého spisovatele Heinera Müllera, jehož dílo můžeme považovat za jeden z nejsilnějších hlasů levicové postmoderny bývalého Východního bloku. O generaci starší Müller se stal spolu s Canettim, Steinovou nebo Kafkou „dvorním“ autorem Goebbelsových literárních předloh. Pro oba výjimečné tvůrce – ačkoli Goebbels pochází ze západního Německa – je určující levicové zaměření, důsledný akcent na složitě vystavěnou formální stránku díla, nepředpojaté a divoké zpracovávání starších kanonických výtvorů, a hlavně čerpání z dodnes živých brechtovských tradic německého divadla. Ne náhodou se oba k Bertoltu Brechtovi a jeho skladateli Hansi Eislerovi hlásí pro jejich sice angažovaný, ale nikterak plakátově jednoduchý postoj a nekonvenční umělecké postupy. Levicovost Goebbelse a Müllera je spíše osobního rázu a nic jí není vzdálenější než dogmatická ideologie. Na to jsou jejich díla příliš sebeironická, subverzivní a tematicky uvolněná.

Způsob, jakým Brecht nově adaptoval Grimmelshausena, Haška nebo Shakespeara, Müller ve svých dramatech dovedl k dokonalosti. Doslova v nich dekonstruoval antickou dramatiku, de Laclosova nebo Shakespearova díla tím, že přesadil hlavní postavy do zcela moderního prostředí a kontextu. Zároveň rozsekal původní tvar díla do kolážovitého, ale nikoli nelogického celku. Výsledek je sice v mnohém nepietní, přesto přesvědčivý a sofistikovaný. Stejně pracuje Goebbels ve svých hudebních a scénických dílech. Zkreslený elektronický zvuk, nasamplované projevy lidí a reálné zvuky zde mají zcela rovnoprávné místo se soudobou hudební kompozicí pro tradiční nástroje, zpěvem a mluveným slovem. Klasická hudba se prolíná s postindustriálními ruchy, školený zpěv s expresivní schönbergovskou deklamací textu, která vyzdvihuje rytmický a citový náboj slov.

Heiner Goebbels je člověk vysoké kultury a řemesla, který se však v hudbě nebojí přímé konfrontace s „lehčími“ žánry (rock s punkovým nádechem, jazz a progresivní elektronika). V divadelních počinech zase spojuje zdánlivě oddělené prvky herectví, textu, hudby a scénografie do významově velmi otevřeného celku.

Je-li antický Prométheus předobrazem boje o lidskou svobodu a dar vědění, osvobozený Prométheus Müllerův a Goebbelsův je plodem vzdělaných tvůrců, kteří se nebojí vstupovat do jakýchkoli historických i současných vod, aby z nich vytěžili netradiční, ale z tradice vycházející divadelní tvar.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.