Nesmiřitelní už vládnou spolu

Budoucí vláda je stále v nedohlednu. Ani kriminální mlha, která obestírá předvolební i povolební souboj ČSSD a ODS, se pořád ještě nerozplynula, po náhlém zmizení a objevení sociálnědemokratického poslance Michala Pohanky naopak ještě zhoustla. O nějaké politické krizi ale nemůže být řeč. Každodenní běh podstatných politických věcí ve sněmovně i mimo ni dostatečně jasně a přesvědčivě dokazuje, že na podobě nové vlády a ostré rétorice zas tolik nezáleží. Velká koalice ODS a ČSSD vládne efektivně i bez formálního potvrzení prezidenta nebo sněmovny, prostě proto, že cesta nikam jinam nevede.

Rozpočet za ČEZ

Sociální demokracie pochopila, že její tvrdý odmítavý postoj jí mocensky momentálně nic nepřinese. Dokonce i zásadové požadavky na omluvy za aféry Kubice nebo za inzeráty ministra financí Tlustého (ČSSD v nich byla představována jako strana, která nebezpečně a nad rámec všech očekávání zadlužila Českou republiku) byly nadobro zapomenuty. „To už je pryč, to odvál předvolební vítr a nemá cenu se k tomu vracet,“ prohlásil za všechny sociální demokraty bývalý ministr průmyslu a obchodu Milan Urban. ČSSD před trucováním a případnou obstrukcí ve sněmovně dala přednost pragmatismu, který říká, že je pořád lepší částečně ustoupit a díky tomu být u všeho důležitého, než trvat pevně na svém, ale nebýt u ničeho. Český politický prostor se tak začíná pomalu naplňovat společnou vůlí dvou nejsilnějších stran, jakkoli oficiálně žádná smlouva neexistuje. Nejvíce se to projevuje v ekonomické oblasti, což je zcela pochopitelné, protože vliv na velké toky peněz rozhoduje i o aktuální síle politické moci.

Sociální demokraté v prvním čtení podpořili státní rozpočet, nejdůležitější vládní zákon, což se fakticky rovná vyslovení důvěry vládě. Je to absurdní zejména poté, co pár týdnů předtím ČSSD jako jeden muž hlasovala proti vládě Mirka Topolánka. Není teď vůbec jasné, zda opozice vládě věří, nebo ne. U mikrofonu na tiskové konferenci a v novinových rozhovorech mluví o nedůvěře a považuje ji za slabou a neschopnou, ve sněmovně při hlasování Topolánkovu vládu otevřeně podporuje.

Politici ČSSD tento rozpor vykládají – jak jinak – vlastní státotvorností a obecnými zájmy české ekonomiky. „Bylo by nešťastné, kdyby Česká republika kvůli politické nedohodě měla rozpočtové provizorium,“ řekli postupně za sebou Bohuslav Sobotka, Milan Urban i Jiří Paroubek. Skutečný důvod, proč poslanci nejsilnější opoziční strany rozpočet schválili, je ale jiný. Od původního návrhu Paroubkovy vlády se rozpočet ODS zase tolik neliší, s jedinou výjimkou, počítá se s privatizací části elektrárenské společnosti ČEZ. U toho chce ČSSD být, a když to zatím nejde přímo ve vládě, zkouší to nepřímo v parlamentu. Do třetího hlasování o rozpočtu je dost času na to, aby se ČSSD s ODS dohodla, jak bude podíl ČEZ privatizován tak, aby nikdo případně nemohl přijít zkrátka (jde například o výběr poradenských firem, způsob prodeje, přístup k informacím). ODS bude muset na dohodu přistoupit, jinak rozpočet spadne pod stůl.

Spolu nad konsolidační agenturou

Společná ruka ODS a ČSSD zapracovala i při prodeji Aera Vodochody společnosti Oakfield, kterou ovládá finanční skupina Penta. Byly doby, kdy Mirek Topolánek tvrdil, že Paroubkův kabinet v demisi nemůže rozhodovat skoro o ničem, rozhodně ne o zásadních věcech, jakou je třeba právě privatizace. Topolánkův kabinet, který podal demisi už před dvěma týdny, teď prodal firmu Aero za bezmála tři miliardy korun. Co se změnilo kromě toho, že vzhledem k rostoucím dluhům firmy bylo třeba jednat rychle?

Změnilo se hodně, protože privatizaci Aera otevřeně podpořila opoziční ČSSD. Jinými slovy, byla tak široká politická shoda, že si vláda takový luxus, jako je rozhodování o privatizaci v časech demise, mohla dovolit. ČSSD označila prodej Aera nejen za rozumný krok, ale vyzvedla Pentu jako nejlepšího a jediného možného partnera, který má Aero dostat. Vláda tedy fakticky rozhodovala s obrovským mandátem, který se rovnal ústavní většině ve sněmovně.

Faktická velká koalice ČSSD a ODS zafungovala i při hlasování o registračních pokladnách. Sociální demokraté sice ještě před rokem považovali registrační pokladny za důležitou zbraň v boji s daňovými úniky, teď ale obrátili o 180 stupňů a schválili roční odklad jejich zavedení. Proč? Paroubek nikdy nebyl velkým zastáncem těchto opatření, řekne někdo, populismus, nadbíhání živnostníkům, dodá druhý. Oboje částečně platí, ale mnohem podstatnější je symbolická rovina tohoto kroku. ČSSD vychází vstříc ODS, protože ví, že téma registračních pokladen je pro ni principiálně velmi důležité. Je to závdavek do další sněmovní spolupráce těchto stran, bez níž se v Česku v příštích měsících a možná i letech prostě vládnout nedá. A to ještě není všem dnům konec.

Do sněmovny míří důležité daňové změny: ODS chce snížit daně na benzin, protože zbytečně překračují požadavky Evropské unie, a také se bude hlasovat o vyšších daních na cigarety. Ve druhé věci je mezi ČSSD a ODS shoda, u benzinu se také nakonec může najít, protože nižší ceny pohonných hmot jsou politicky výhodné pro všechny. Horší to bude u odložení platnosti zákoníku práce, tady ČSSD zřejmě zůstane na svém, aby nepřišla o podporu odborářů. Ale existuje mnoho jiných věcí, kde se politicky znepřátelené strany mohou shodnout. Ať už jsou to vyšší dotace zemědělcům nebo finanční plán pro zajištění českého předsednictví Evropské unie. Pro potvrzení, zda faktická velká koalice ČSSD a ODS funguje, pak bude rozhodující jedna personální volba, která poslance čeká už na této schůzi: doplnění dozorčí rady České konsolidační agentury. Poslanci mají zvolit čtyři členy, jména i průběh zákulisních jednání dají do mechanismu současné politiky nahlédnout možná víc než rozsáhlé televizní analýzy politologů.

V iluzi svobody

Slušně rozběhnutá sněmovní spolupráce mezi ČSSD a ODS, která se může časem ještě prohloubit (ODS vždy ráda sledovala, kdy komunisté hlasují se sociálními demokraty, teď bude spíše zajímavé sledovat, kdy ČSSD hlasuje s ODS), tedy přináší pro českou politiku dost ambivalentní zprávu. Z jedné strany je přece skvělé, že rozhádaní politici dokáží v důležitých otázkách najít společnou řeč, není ale jasné, proč se potom na formální rovině tváří, že žádná spolupráce de iure není možná. Fungují-li spojená mocenská kola de facto, na rozděleném formálním rámci už tolik nezáleží. Má-li spolu někdo děti, je přece taky docela jedno, zda žije v iluzi větší svobody, na hromádce nebo v manželství. I když legalizace vztahu je společností pořád považována za projev nepopiratelné ctnosti. Možná, že totéž platí i pro politiku.

Autor je redaktorem Hospodářských novin.