S Doleželem končí legrace, díl druhý

Případ zatčeného tajemníka premiérů říká jasně: ČSSD je zralá na klystýr a na dlouhou rekonvalescenci.

Jsou to jen čtyři roky, co na této straně vyšel komentář Vraždou končí legrace. Šlo o ministerského tajemníka Karla Srbu, který kromě úplatkářských machinací se státními zakázkami plánoval i likvidaci investigativní novinářky Sabiny Slonkové. Dnes je to tu zas, a v ještě tmavších barvách: bývalý šéf kanceláře premiérů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka Zdeněk Doležel je zatčen pro podezření, že organizoval podvody s veřejnými penězi, korupční a vyděračskou síť a že plánoval vraždu šéfa policejního oddělení pro boj s organizovaným zločinem Jana Kubiceho. Proč je situace vážnější, když v případě Srby byli zločinci mnohem dál, a už byl dokonce najat vrah? Jde o okolnosti. Případ Srba přišel ve chvíli, kdy se lidé, kteří tohoto úředníčka výměnou za černé služby pozvedli, vybavili velkou mocí a umožnili mu kriminální akce, ocitli ve své straně a v celostání politice mimo hru. Díky odvážné politice tehdejšího šéfa ČSSD Vladimíra Špidly museli Jan Kavan, Miroslav Šlouf a Miloš Zeman odejít ze scény a zdálo se, že čas Srbů už pominul. Dnes čelíme opačnému gardu. Lidé, kteří vytáhli Zdeňka Doležela na vysoký post, jsou stále nahoře a při chuti.

Řeč je samozřejmě o Stanislavu Grossovi a Jiřím Paroubkovi. První Doležela do vysoké funkce jmenoval a druhý jej tam po svém příchodu nějaký čas zanechal a pověřoval ho důležitými jednáními. Gross sice opticky nemá žádnou vysokou funkci, ale vede bezpečnostní komisi ČSSD a navíc podle informací z nitra strany je častým konzultantem svého nástupce. Stojí za to připomenout, že Grossův muž Jaroslav Tvrdík je dnes hlavním poradcem Jiřího Paroubka. Stará parta tedy jen srostla s tou novou.

Bylo příjemné sledovat, že se ČSSD okamžitě za své členy zapletené do kriminálního skandálu omluvila. Jenže hned vzápětí dodala, že šlo jen o kroky jednotlivců. A to předchozí vstřícnost zcela anulovalo. Zločiny přece vždycky páchají jednotlivci, otázkou ale je, co jim ono spáchání přečinů umožnilo. Tady je klíč do třinácté komnaty. Cesta Zdeňka Doležela k moci se až příliš podobá cestě Karla Srby. Prostě zaujal vlivné lidi nikoli svým manažerským, organizačním nebo myšlenkovým umem, nýbrž proto, že byl ochotný, ohebný a všehoschopný. Výběr podle takových kvalit se samozřejmě na veřejnosti vysvětluje těžko, takže když se tito výkonní služebníci dopustí chyby a jsou chyceni při činu, najednou je nikdo z jejich mocných ochránců nezná, nikdo netuší, jak se vlastně vyškrábali vzhůru. Stanislav Gross říkal, že si nepamatuje, jak se k němu Doležel dostal, prý ho doporučil „někdo z ČSSD na Vysočině“. Uvěřit, že takhle se dostávají lidé do nejbližšího týmu ministra vnitra a šéfa vlády, lze ovšem obtížně. Tím spíš jde-li o sociální demokracii. Stranu čelící těm nejvážnějším podezřením, že za svůj osmiletý pobyt u moci prorostla s organizovaným zločinem opravdu až do rozměrů stamiliových korupcí a organizovaných vražd.

Bývalý ministr vnitra Bublan prohlásil, že je „šokován“ a cítí „se ohrožen“, protože se u Doležela doma našel jeho spis, který obsahuje velmi důvěrné informace ještě z dob, kdy pracoval pro Bezpečnostní a informační službu. Popravdě by se ale měla cítit mnohem více ohrožena společnost jako taková. Případ Doležel totiž potvrdil proslulou zprávu policisty Kubiceho, že v Česku došlo k nebezpečnému prorůstání podsvětí se státní správou, politikou a policií.

I ministrův spis v úředníkově privátním sejfu dokazuje fakt, který Bublan ještě v úřadě tolikrát popíral: že totiž lidé z ČSSD jsou úzce propojení se zdejšími bezpečnostními složkami a podsvětím.

Kolik zrůd

Jiří Paroubek je v mocenské mašinerii ČSSD relativně novým člověkem a za většinu zmíněných kauz nemůže – prostě zdědil následky kroků svých předchůdců. Za normálních okolností by se tedy dalo říct, že mu držíme palce, aby stranu dokázal probrat a očistit. Jenže on tuto možnost zavrhl už loni, když se po prvním váhání rozhodně postavil proti snahám rozkrýt vrcholně problematickou privatizaci chemického gigantu Unipetrol. I jeho současné výroky o „selhání jedinců“ jasně dokazují, že tento muž prostě očisty ČSSD od stávajících praktik a vazeb není schopen. Proto je stále znepokojivější otázka: Kolik dalších „psychotiků“ a „zrůd“, jak Paroubek Doležela přihlouple označil, dnes v blízkosti vedoucích mužů ČSSD pracuje? Můžeme čekat na další odhalení a počítat, jenže pasivita už není na místě. Potvrzuje se, že lidé jako Doležel či Srba nezmizí do té doby, dokud to sociální demokracii voliči nespočítají. Nikdo se přitom nemůže radovat ze zdecimované sociální demokracie, protože hrozí přeliv části jejích voličů ke KSČM, ale zde už není jiná možnost. Členové ČSSD totiž dokázali, že sami nemají dostatečnou odvahu k zásadní obměně vedení a stylu fungování strany.