Až co řekne Nová Čína

Je krásný slunný srpen 2008, v Pekingu běží olympijské hry, ale Čína řeší problém. Její atlet Sun Jing-ťie sice vyhrál běh na 5 kilometrů, jenže komise u něho objevila doping. Ještě větší problém však řeší agentura Reuters. Má tuto informaci sdělit svým čínským zákazníkům? Pokud tak neučiní, ztratí jejich důvěru. Pokud ano, ztratí v Číně licenci i stamiliony dolarů, které v roce 2006 zaplatila za přenosová práva z her. Je to možná trochu přehnaný příklad, nicméně ilustruje, do jak absurdní situace by mohla čínská mediální novinka zahraniční agentury přivést.

Poté, co Peking již zkrotil domácí média, kterým zakázal bez souhlasu nadřízených orgánů informovat o katastrofách, nepokojích či ekologických haváriích, zaměřil se před týdnem i na zahraniční agentury. Ty už nesmí svým čínským zákazníkům poskytovat jakékoli údaje přímo, nýbrž pouze přes vládní agenturu Nová Čína (Sin-chua) nebo jí pověřené médium. Zároveň mají pod hrozbou ztráty licence zakázáno informovat o událostech, které by ohrožovaly ekonomický a sociální řád či podkopávaly národní jednotu, suverenitu a územní integritu Číny. Jde o peníze? Bojí se komunistické vedení o moc? Obojí.

Zprávy s cenou zlata

Od roku 1996 platil na území Čínské lidové republiky zákon, který umožňoval zahraničním agenturám poskytovat místním zákazníkům zejména ekonomické informace. Po deseti letech se vše zcela radikálně mění navzdory tomu, jak se Čína rozvíjí a otevírá světu. Právě v tom je ale kámen úrazu.

Na první pohled se může zdát, že na čerstvý zákaz mají hlavní vliv blížící se olympijské hry. Odhaduje se, že přenosová práva budou obnášet úhrnem kolem miliardy dolarů. A uchází se o ně i Nová Čína. Jde pochopitelně o velké peníze, nicméně ty „olympijské“ nestály u zrodu nové reglementace. Vládní Sin-chua, jež vznikla v roce 1931 pod názvem Rudá Čína, totiž není jen zpravodajskou agenturou, ale i regulátorem. Zprávy podává přímo oddělení propagandy komunistické strany. Navíc šéf agentury Tchien Cchung-ming a čínský prezident Chu Ťin-tao jsou dobří přátelé. Znají se už z 80. let, kdy působili v Tibetu, Chu jako tamní komunistický vládce a Tchien jako jeho zástupce. I proto je předem jasné, že během her v roce 2008 se žádný obyčejný Číňan nedozví o případném skandálu domácích sportovců nebo jiném problému a že hry budou „grandiózní, velkolepé a mírumilovné“. A že si též ukrojí z velkého finančního koláče za poskytování informací? To se bere jako samozřejmost.

Nový zákaz očividně míří proti dvěma zahraničním společnostem, Reuters a Bloomberg, ač se dotýká i dalších včetně AFP a Associated Press. Kontrolovány mají být jak jejich jednotlivé zprávy, tak i fotografie a další poskytované služby. Na prvním místě jsou ovšem nejvíce ceněné informace obchodního charakteru. Čínští zákazníci za ně totiž ročně zaplatí 100 milionů dolarů. Do minulého týdne je zahraniční agentury poskytovaly přímo prostřednictvím svých terminálů, nyní už musí projít přes cenzory Nové Číny. A jen na nich bude záležet, jaké zprávy a za jak dlouho „pustí“ dál. A to je další motivace pro nynější zákaz. Čínská společnost patří k nejzkorumpovanějším na světě a nelze si dělat iluze, že toho nebudou chtít lidé ze Sin-chua využít.

Pochopitelně jde i o důvěryhodnost Reuters, Bloombergu a ostatních společností. Než totiž cenzoři ohodnotí poslanou zprávu jako nezávadnou, tedy že neohrožuje státní tajemství a nepodkopává vládnoucí režim, může být dávno pozdě a informace už ztratí původní smysl i význam. Zato pro Novou Čínu může být tento fakt k nezaplacení. Mezi dosavadní odběratele zahraničních agentur totiž patřily banky, makléřské i poradenské firmy. A je všeobecně známo, že údaje o hodnotě akcií, finančních ztrátách či poklesu surovinových rezerv mají mnohdy hodnotu zlata a díky jejich znalosti lze řádově během minut vydělat miliony. „Nejde o politickou kontrolu, jde jí jen o peníze,“ prohlásil na adresu agentury Sin-chua a nového zákazu James McGregor, někdejší výkonný šéf společnosti Dow Jones pro Čínu.

Soudci, mlčte

Kritika zákazu na sebe nedala dlouho čekat. Výbor na ochranu novinářů se sídlem v New Yorku ho označil za krok zpět, podle pařížské organizace Reportéři bez hranic může mít vážný dopad na práci zahraničních žurnalistů v Číně. Problém chtějí příští měsíc v Pekingu otevřít i představitelé Evropské unie. Velké naděje si ale nedělá nikdo.

S čínským otevíráním se světu přibývá v zemi vzdělanců, nabízí se stále více možností, jak se dostat k informacím, a jen internetových uživatelů je tu na 110 milionů. A to s sebou nese nebezpečí pro každou autoritářskou společnost. Proto existence 33tisícové speciální policejní jednotky dohlížející pouze na internet, proto cenzura médií i zahraničních agentur. Posledním rozhodnutím v řadě je zákaz, podle kterého nesmí zaměstnanci soudů poskytovat žádné informace o citlivých kauzách, jež by mohly mít charakter státního či obchodního tajemství, narušovaly práva jednotlivce nebo jsou projednávány za zavřenými dveřmi. Soudci je nesmí ani komentovat. Povolení mají pouze tiskoví mluvčí. I oni ale musí mít v případech týkajících se náboženství a národní bezpečnosti i kauz vztahujících se k Hongkongu, Macau a Tchaj-wanu souhlas nadřízených orgánů, jaké informace mohou zveřejnit.

Do médií totiž nedávno uniklo až příliš mnoho informací o odsouzení Čching Čcheonga,

hongkongského zpravodaje singapurského listu Straits Times – byl poslán na 5 let za mříže za údajnou špionáž pro Tchaj-wan. Krátce předtím dostal tříletý trest i Čao Jen, čínský reportér pracující pro New York Times – tím, že v roce 2004 zveřejnil plánovaný odchod čínského exprezidenta Ťiang Ce-mina i z nejvyšší armádní funkce, prý vyzradil státní tajemství.

Autor je zpravodajem ČRo pro Čínu a východní Asii.