Jeden den v životě

Osm, vstávám a jdu se umýt. Dneska se mně do práce moc nechce, ozvuky včerejšího piva napovídají, že to bude perný den. Cestou na tramvaj se stavuji na včerejším místě činu, v Trafice 67. Objednávám si kafe a truchlím nad svým těžkým osudem. Barman Libor se připojuje a mě těší, že v tom nejsem sám.

V potravinách nakupuju chléb, mléko a pospíchám, abych stihl otevřít včas, protože na to je Jirka, můj provozní, ras. Přesně v 9.15 odemykám, rozsvěcím a hned si uvědomuju, že musím zabít Míšu! Zase tu nechala bordel a jinak si to neuvědomí, jen počkej, Michalo!!! Na uklidnění si pouštím Fugazi a zvědavě koukám na dveře. Jen dále hosti, vítejte, říkám si, a do pytle, je tu Radek. Tak to budou tři blbý vtipy, voda z kohoutku nebo nealkoholické pivo. Vítězí pivo. „Ale nemám peníze,“ přidává k objednávce. Ze mě snad dnes bude vrah masový. Ale ne, na to už není čas, do dveří se hrne druhý, třetí, desátý, třicátý – anonymní host. První vlna stoupá, přichází pan Mojmír, to bude vodka, Lenka se psem a jedno malé pivko, Verunka a Čípa, takže víno a vodka, Slováček, ten si dá kofolu plus brko, a Vjara (kafe), kterou zdravím perfektní bulharštinou „dobrden“. Vlna sílí a já zkušeně kormidluji mezi útesy, nebojácně a vpřed, presso, latté, bageta, ice tea, džus, pivo, toasty, čokoláda, víno, metaxa, hermelín, ledová káva, havana…V půl druhé nápor odeznívá, a tak prosím svého kolegu knihkupce Standu, aby mně přinesl oběd. Je to veselý, svobodomyslný chlapík, a tak souhlasí. Po jídle přichází capo di tuti capi, majitel impéria kavárny a vydavatelství, jinak ctihodný občan pan Rybka. Bere si dvoje startky bez filtru a k tomu samozřejmě double presso. Je spokojen a já též.

Ve čtyři jako vždy přicházejí kluci od Fleků, pijí každý den to samé, takže nemusí nic říkat, obsloužím je a jdu se věnovat mladému páru, štíhlé blondýnce a vysokému mladíkovi. Ona je krásná, on tak nesympatický. „Jaké máte víno?“ ptá se. „Červené a bílé,“ odpovídám. Kouká zmateně. Ukážu mu nápojový lístek a je po problému.

Střídají se tu hlavně studenti, úředníci, novináři, kameníci, intelektuálové, rádoby intelektuálové a také magoři, pestrá směs. Kolem 90 procent zákazníků jsou štamgasti, takže je skoro nemožné přijít do Rybky a nikoho tam neznat, což je i není výhoda.

Náladu mně zlepšuje příchod Filipa a Zdeňka, členů Rybí crew, naší polotajné organizace s přísnými pravidly a hierarchií. Zdeněk, jinak sportovní novinář, rozebírá elektronickou tužkou včerejší chyby a určuje novou taktiku, musíme prý vycházet ze zabezpečené obrany a nepouštět se bezhlavě do útoku, souhlasíme a dáváme si prvního panáčka.

Je šest a já se připravuju na večerní nápor, přicházejí totiž lidé, kteří tu nejspíš vydrží až do konce. Nealko nápoje vystřídají pivka, kávu latté zase slivka. Při větším náporu musíte dodržovat pořadí objednávek a procházet celou kavárnu bez ohledu na křiklouny, nebo budete mít půlku hospody opilou a druhou nasranou. Ani jedno není dobře. Procházím tedy Rybkou, objednávám, přináším, občas si popovídám, odnáším. Přišel Moucha s Dejlou, takže dvě pivka a pro mě malého panáčka. Ví jak se chovat, je to taky barman a já mu na oplátku pouštím nějakou psychobilly kompilaci.

Nejčastější objednávka je teď pivo, vodka a víno. To má za následek celkovou uvolněnost, která přechází v individuální opilost a končí brutální vtipností. Hlášky typu „Kolik? Tak to tu asi budu muset mejt nádobí“ mě vždycky spolehlivě odbourají a ještě ten večer je musím poslat dál. Blíží se desátá, a tak se pomalu připravuju na zavírací hodinu. Obcházím Rybku a vyřizuju poslední objednávky, které jsou zpravidla nejkomplikovanější. Dělám čtyři toasty, pět piv, víno, džus s vodkou, třikrát latté a dvě Cuba libre. Potom začínám kasírovat a sklízet stoly. Musím ještě uklidit za barem, vyčistit kávovar a doplnit ledničku. Přicházejí ještě nějací opozdilci, ale ty už musím poslat naproti. Zamykám Rybku a jedu taxíkem do Trafiky. Kruh se uzavírá.