Krajina po Kalouskovi

Schylovalo se k nejhorší události tuzemské polistopadové politiky a nakonec to skončilo přesně naopak. Česká politická scéna udělala další důležitý krok ke stabilní a přehledné demokracii. Právě proto, že jde o tak důležitý předěl, je na místě se zastavit u několika klíčových okamžiků. Proč se vlastně Miroslav Kalousek rozhodl zapřít své principy i svatosvatě dávané sliby a vládnout s pomocí komunistů? Jak je možné, že se proti tomu „klidná síla“ tak bleskově vzbouřila? A v neposlední řadě, co to pro Čechy znamená do budoucna?

Skvělá zpráva, bohužel

Začněme u toho, proč by to byl nejhorší okamžik. Úspěšným vznikem menšinové vlády Paroubka s Kalouskem by vládu převzali opravdoví desperáti – zoufalci ochotní udělat všechno, aby se udrželi u moci. Ten první zřejmě proto, aby zabránil odhalení, čeho všeho se zatím u vesla stihl on či jeho strana dopustit; ten druhý proto, aby politicky přežil. Miroslav Kalousek to řekl jasně: „Když bojujete o život, saháte po mimořádných prostředcích.“ Tímto mimořádným prostředkem mělo být odevzdání se do rukou zdejších stalinistů. A chtěl ho provést muž, který před volbami proslul jako přesvědčivý odpůrce komunistů coby hrozivých nepřátel svobody, muž slibující voličům: „Nikdy nebudeme ve vládě, která by se opírala byť o jediný komunistický hlas.“

Proč Miroslav Kalousek takovou obrátku provedl? Když jsme s ním před třemi týdny dělali rozhovor, bylo patrné, že nejtěžší otázky jsou pro něj ty ohledně budoucnosti KDU-ČSL. Nejen z jeho slov, ale i z výrazu tváře se dalo vyčíst, že se obává, že zdejší politická scéna se mění jen na střet ODS a ČSSD, a on neví co s tím. „Musíme počítat s tím, že už nepůjde o nějakou soutěž myšlenek a idejí, kde bychom mohli získat přes deset procent,“ řekl Kalousek a dodal: „Ale že se budou volby měnit v jakási národní referenda. To je realita, jíž se musíme naučit nějakým způsobem čelit. Nebo se jí přizpůsobit.“ Byli jsme svědky prvního pokusu, jak tomuto novému světu čelit. A i když se dá věřit, že bývalému šéfovi lidovců nešlo o osobní prospěch, jeho důvody jako vysvětlení tak ničivého kroku neobstály.

„Pluralita je ohrožena,“ tvrdil Kalousek, aniž by na podporu údajné hrozby spiknutí ČSSD a ODS proti malým stranám přinesl jediný důkaz. A aby imaginárně ohroženou pluralitu zachránil, byl ochoten zničit důvěru lidí – v pluralitní systém. Tomu se dá těžko říkat dobrý obchod. Tak jasným pošlapáním odpřísáhnutých principů se navíc Kalousek stal v politice nežádanou osobou: jeho další kariéra by už nemohla být ničím jiným než dokazováním, že principy jsou na veřejné scéně jen k tomu, aby bylo čas od času co zrazovat. Předseda lidovců by musel chtě nechtě mlčky přihlížet všemu, co by Jiří Paroubek s požehnáním Vojtěcha Filipa prováděl, protože pád vlády by znamenal jeho konec. A co Paroubek umí i bez komunistického bičíku, to jsme už viděli: zastrašování policie, hrozby, žaloby, korupční aféry a rozhazovačná politika. Není tedy pravda, že Kalousek chtěl zachránit zemi před další opoziční smlouvou, on se rozhodl stát u něčeho mnohem horšího. Jeho odchod do ústraní je proto bohužel skvělá zpráva, kterou je třeba přivítat.

Proč bohužel? Protože Miroslav Kalousek patřil v poslední době k nadějím zdejší politiky. Bylo překvapivé sledovat, jak se politik s tak špatnou pověstí, navíc založenou na skutečně vážných prohřešcích na ministerstvu obrany, dokázal měnit ve státníka. Každý, kdo se neutápí v dogmatech a nesleduje politiku jen od stolu v kanceláři, si musel této proměny všimnout. Sahala od korektního chování k partnerům i protivníkům přes srozumitelné reformy dávající lidovcům čitelnou, de facto moderní tvář, až právě k ochotě stát za principy a riskovat kvůli nim – což osvědčil odvahou vyvést svou partaj z vlády, pokud Stanislav Gross neodstoupí kvůli podezřelému zapletení do kuplířských a korupčních peněz. Pro to všechno získával na významu a zasloužil si uznání.

Teď ale učinil pravý opak – vyděšen volebním neúspěchem a možností, že zůstane mimo, rozhodl se přikrýt všechny grossovské a paroubkovské šibaly a vsadit na lákavost pádného argumentu – moci. Tuto moc by bezesporu využil k nakupování voličů štědrými dary ze státní kasy. Vláda složená z lidovců a „soft komunistů“, jak ČSSD říká sám Kalousek, podporovaná Filipovými stalinisty obdivujícími šibenice 50. let a režim v Bělorusku, by nemohla přinést nic dobrého ani z lidského, ani ekonomického pohledu.

Lekce od hadů

Stala se ale nečekaná věc. Ve chvíli, kdy se předseda lidovců chystal definitivně rozloučit s věrností principům a danému slovu, jeho strana se k nim naopak pevně přimkla. Zatímco veřejnou debatu v novinách či na internetu začala zaplňovat tradiční klišé o lidovcích jako hadech, zrádcích a zločincích, KDU-ČSL se vzbouřila. Tento okamžik je třeba si zapamatovat, protože je to vůbec poprvé, kdy se nějaká strana postavila předsedovi, který jí garantoval moc, největší počet ministerských křesel v historii, lukrativní zakázky a kšeftíky. A navíc v době, kdy skutečně bojuje o přežití. Jak obrovský rozdíl oproti ČSSD, která jde za svým předsedou tiše a s vyděšenýma očima, jako putují ovce na porážku. Kdo odedneška použije vůči lidovcům tvrzení, že chtějí být v jakékoli vládě, je prostě mamlas.

Je třeba k tomu ještě dodat, že KDU-ČSL se svým odvážným činem vystavila velmi rizikové situaci. Nepřišla totiž jen o svého výrazného předsedu, který teď už definitivně ztratil důvěryhodnost, ale o celé vedení, které Kalouskův plán posvětilo a nebo mu přinejmenším nebránilo. Cyril Svoboda sice prohlásil: „Klobouk dolů před naší členskou základnou, zachránila partaj před hanbou.“ Ale původně neměl nic proti. Stejně tak Milan Šimonovský, Jan Kasal či Petr Pithart. Vše zachránili řadoví členové či regionální předáci, kteří vůbec netaktizovali a rovnou návrh odmítli. Z jejich řad by se tudíž měl vyklubat budoucí předseda.

Lidovci ale vyslali i důležité poselství sociálním demokratům. Z těch se totiž díky Jiřímu Paroubkovi a věrnému týmu okolo pomalu stává stejně nepřijatelná a nesystémová strana, jako jsou komunisté. Zřejmě jen blázen by teď byl ochoten jednat s předsedou ČSSD, který se celý týden tvářil, že vyjednává o podpoře menšinového kabinetu ODS, ale ve skutečnosti už piloval vládu s Miroslavem Kalouskem. A nejenže neumí držet slovo, on navíc mluví za komunisty, jako kdyby byl i jejich předsedou.

V tuto chvíli je ale ČSSD stále Jiří Paroubek a ten prohlásil, že nepodpoří nikoho a nic. A jeho v řadě za ním seřazení kolegové, jak už je teď pravidlem, tato moudrá slova posvětili horlivým pokyvováním do kamer. V Česku dnes už není sociální demokracie, ale mocenská bojůvka, která hatí vše kolem sebe. Situaci komplikuje i prezident Václav Klaus. Ten vlastně celou dobu vyjednávání Mirka Topolánka bojkotoval. Nejdříve ho odmítl jmenovat premiérem, pak mu zkrátil vyjednávací čas a v nejméně vhodnou chvíli změnil názor a slíbil Jiřímu Paroubkovi, že když neuspěje předseda ODS, tak pověří sestavením vlády právě jeho. Tím pádem se už socialisté nemuseli snažit vyjednávat. Dokonce někteří členové ČSSD hovoří o tom, že Klaus věděl dopředu o vyjednávání Paroubka a Kalouska a dal jim zelenou. Je nepochybné, že prezident se zachoval velmi macešsky a svou stranu málem utopil. Zřejmě je strana pod Mirkem Topolánkem na Klausovi mnohem méně závislá, než si hradní pán představoval.

Vzhůru k volbám

Jenže co teď? Jedině předčasné volby a nejdříve, jak to půjde. Ty pak budou skutečně jakýmsi referendem o Jiřím Paroubkovi s Vojtěchem Filipem na jedné straně a trojkoalicí na straně druhé. Občanští demokraté, zelení a lidovci osvědčili, že jsou dnes v této kombinaci nejlepší možnou alternativou. Ale jedině pohromadě. Program kabinetu, který ČSSD a ODS vypracovaly ještě před rozkolem, je mimořádně slabý, jde jen o proklamace. Z celého reformního snažení ODS zbyly sliby na nějaké snížení daní, sjednocení DPH a snížení byrokracie. Tak málo si snad ani nezasloužíme.

Předčasné volby se však nevypisují tak jednoduše. Buďto se budou muset vyčerpat všechny tři pokusy o sestavení vlády, nebo navrhnout nějaký zákon, který se tři měsíce neprojedná. Sociální demokracie má poslední šanci, jak vyrazit na cestu zpátky do slušné společnosti – předčasným volbám prostě nebránit. Ostatně jestli si je tak jistá svým správným postupem, jak její představitelé tvrdí, že je, tak se nemá čeho bát.