0:00
0:00
Kultura20. 8. 20063 minuty

Co se děje ve světě

Norsko je ve varu. Může za to text světoznámého spisovatele Josteina Gaardera nazvaný „Bohem vyvolený lid“, který 5. srpna uveřejnil nejčtenější norský deník Aftenposten.

Astronaut
Fotografie: Gaarder prorokuje zkázu Izraele. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz Autor: Respekt

Norsko je ve varu. Může za to text světoznámého spisovatele Josteina Gaardera nazvaný „Bohem vyvolený lid“, který 5. srpna uveřejnil nejčtenější norský deník Aftenposten. Autor, který proslul románem Sofiin svět, tu formou starozákonního proroctví a v majestátním plurálu proklamuje zánik Izraele, stejně jako ho před 2750 lety věštil prorok Ámos. Gaarderův text vytryskl podle jeho vlastních slov z bolesti a hněvu a vlastně jím chtěl říct jediné: „Uznávám stát Izrael z roku 1948, tak jak ho schválila OSN, nikoli však ten z roku 1967, který svým bezskrupulózním válečným uměním a zvrácenými zbraněmi zmasakroval svou vlastní legitimitu.“

Skandinávská veřejnost je tradičně nakloněna boji Palestinců za vlastní stát a Gaarderovo rozhořčení tedy nijak překvapivé není. Mnohé ale pobouřilo, jakou formu a jaké argumenty otec zvídavé Sofie zvolil. „Stísněně se musíme smát těm, kdo dosud věří, že bůh flóry, fauny a galaxie si za svého favorita vyvolil jeden lid a dal mu úsměvné kamenné desky, hořící keře a licence to kill.“ Gaarder se sice posléze omluvil, že desateru přikázání přiřkl adjektivum „úsměvný“, ale teoložka Anne Hege Grundová tvrdí, že závažnější je to, zač se Gaarder neomluvil: generalizování a směšování politiky a náboženství. Ještě silněji ovšem podle Grundové zavání následující tvrzení: „Neuznáváme krvavou spirálu odplaty zvanou ‚oko za oko, zub za zub‘. (…) Uplynuly už dva tisíce let od doby, co židovský rabín odzbrojil a humanizoval starou válečnickou rétoriku.“ Oním židovským rabínem podle všeho není nikdo jiný než Ježíš Kristus a křesťanství je tudíž v Gaarderově podání oslavováno jako historické překonání židovství, které je – ostatně v tradičním antisemitském duchu – prezentováno jako z podstaty krvelačné a primitivní.

Kritiku si ale Gaarder vysloužil i za nerozlišování termínů stát a režim: „Ne-uznáváme již stát Izrael, jako jsme nemohli uznat jihoafrický apartheid a afghánský tálibánský režim. Mnozí neuznávali Irák Saddáma Husajna nebo etnické čistky Srbů. Nyní musíme uvyknout této myšlence: Izrael je ve své dnešní podobě minulostí.“

Norská spisovatelka Mona Levinová prohlásila, že nic horšího od Hitlerova Mein Kampfu nečetla, a dodala, že jako nevěřící Židovku, která je v opozici k současnému izraelskému režimu, ji takový text nutí být zajatkyní reakčního myšlení.

Odezva v Izraeli ale na rozdíl od Norska halasná není. Samuel Samuels, ředitel Centra Simona Wiesenthala, nicméně napsal, že Jostein Gaarder „vážně onemocněl, buďto zlovolností, nebo alzheimerem, nebo obojím“, vzápětí se ale upřímně omluvil všem postiženým Alzheimerovou chorobou, měl prý na mysli amnézii a nedorozumění vzniklo při diktování do mobilu z bunkru během bombardování raketami Hizballáhu.

A za zmínku na závěr stojí čtenářský ohlas Haralda Røstvika a Inger Rønningové, kteří poukazují na fakt, že Norsko přes USA dodává ve velkém zbraně právě do Izraele a navíc jako vývozce ropy na současné krizi těžce profituje.

↓ INZERCE

Autorka je skandinavistka.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].