0:00
0:00
30. 7. 20068 minut

Hledá se Vaculík

Ludvík Vaculík oslavil osmdesáté narozeniny.

Fotografie: Oslavenec Vaculík: příklad autority, nebo někoho, kdo s ní má problém? - Autor: ČTK / Jaromír Čejka Autor: Respekt

Ludvík Vaculík oslavil osmdesáté narozeniny. „Gratulujeme a pojďme k něčemu důležitějšímu.“ Takhle jednoduše by se téměř chtělo zvolat dnešnímu třicátníkovi, vždyť Vaculík je jen jméno, které mu na začátku 90. let připsali do čítanek jako autora jakýchsi dvou tisíc slov a fejetonů o jaře. Nic víc. Opravdu ne? Výročí Ludvíka Vaculíka připomíná možná některé zásadní otázky dnešní české společnosti.

↓ INZERCE

Dejte si zmrzlinu

Odpusťte mladšímu člověku to přecházení Vaculíka, vždyť ho zná především z textů v Lidových novinách, které nápaditostí nevynikají. Je to prostě jeden z řady prošedivělých členů zdejší elity, která sama sebe bere nesmírně vážně, ale mnohdy se zdá tak nějak daleko a vlastně i mimo.

Když se ale člověk pokusí vžít do druhé poloviny šedesátých let, kdy mráz z Kremlu mírně tál a ve vzduchu byl cítit příslib nového jara, pak se Vaculík jeví jako jeden z nejvýraznějších a nejvíc inspirujících buřičů téhle společnosti. Ta odvaha a talent, s jakým ve svých knihách, projevech či novinových debatách srozumitelně formuloval problémy své doby. Samozřejmě, nebyl na to sám, a když člověk dneska čte tehdejší diskusi, někdy se mu chce zvolat: kéž bych tenhle úžasný kvas taky zažil – ehm, tedy bez následné normalizace. Jenže, když si tohle řeknete, musí vás vzápětí napadnout: Jak to, že se podobné věci neodehrávají v současnosti? Kde jsou dnešní odvážní buřiči veřejných témat? Copak s pádem totality není o čem debatovat?

Václav Klaus často varuje před rejdy intelektuálů, které podezírá z touhy po neodpovědné moci a považuje je za hrozbu pro demokracii. Ovšem je to varování před velrybami v rybníce. Čeští intelektuálové nejenže neusilují o moc, ale ani o veřejné mínění. Strašně rádi se noří do svých lejster, ještě (dejme tomu) přednášejí o svém oboru na univerzitách, ale tím to končí.

Když už jsme zmínili Václava Klause – není to tak dlouho, co několik předních vědců vydalo prohlášení na způsob petice, že se jim nelíbí, jak prezident v zahraničí hovoří o EU. Udělejme si drobný test: Kdo si vzpomene na jednu tezi z tohoto prohlášení či na jméno jednoho ze signatářů (a přitom sám petici nepodepsal), může si dát za odměnu zmrzlinu. Ostatní si ji ale mohou vlastně dát také, protože chyba není na jejich straně. Kolik z těch vědeckých osobností napsalo do novin článek, nebo se nějak jinak na toto téma pokusilo vyvolat debatu? Nikdo.

Ono to ale vůbec není jednoduché, a to nikde na světě. Velkých tahounů, kteří mají chuť a sílu rozpoutat veřejné debaty, ubývá. Když před rokem britský časopis Prospect dělal anketu o nejvýznamnější intelektuály na světě, s podivem napsal: „Na hlasování je nejzajímavější věk intelektuálů, kteří se usadili na předních místech. Pouze dva v první desítce – Hitchens a Rushide – se narodili po druhé světové válce. A v první dvacítce byli jen Kleinová a Lomborg mladší padesáti let.“

Redakce Prospectu přemýšlela, čím to je, že oproti předchozím desetiletím jsou hlavní hybatelé myšlenek tak staří. Došli k závěru, že „velká jména se formují při velkých událostech“ a ty v posledních deseti letech nepřišly. Ještě zajímavější je, že většina myslitelů nebyla z Evropy.

Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody hovoří také o této krizi a nazývá ji „smrt autority“. Podle něj je problém způsoben tím, že „marketizace se stala stínovým partnerem demokratizace“. Jinak řečeno, díky tomu, že se konzument stává základem fungujícího státu, svěřuje se mu stále větší moc. „Nikdo není ochoten připustit, že bez vedení nebo odkazu k autoritě mohou lidé volit špatně,“ píše Zakaria. „Má-li někdo být veden, vyžaduje to samozřejmě nejen ochotu následovat, ale také existenci někoho, kdo je ochoten vést.“

Je-li zrod autorit a kvalita veřejné debaty problémem ve velkých, otevřených společnostech, o to větší patálie s tím máme v postkomunistickém Česku, kde se na veřejné scéně zná de facto „každý s každým“ a každá neotřelá myšlenka, kritika či pochvala má pro autora nejen intelektuální, ale i čistě osobní důsledky. Přesto tu jistě máme dostatek osobností schopných zásobovat nás provokativními podněty v široké škále témat od „environmentálních“ přes společenská až po tabu z naší vlastní historie. Tak proč zdejší diskuse nemá šťávu, kterou – jak cítíme – by mohla a měla mít?

Něco si myslet

Problém je zřejmě zakletý především ve způsobu, jakým se tady diskuse zatím vede. Charakterizují ji nulová chuť navazovat na „cizí“ myšlenku jinak než odmítnutím či potupením, nízká schopnost vnímat nesouhlasný názor jinak než jako vyhlášení války a velká ochota upřít svobodu slova nebo alespoň jakoukoli úctyhodnost každému, kdo říká věci, které se mi nelíbí.

V banální formě zná tuto „náladu“ české veřejné debaty každý novinový komentátor. Když napíše názor, který se čtenářům nelíbí, většinou se dočká urážky (určitě píše jen proto, aby někomu „sloužil“) nebo podivení: „Jak vám mohli dovolit něco takového publikovat?“

Na vyšší rovině je dobrým příkladem úrovně zdejší debaty jeden z jejích nejtalentovanějších účastníků, prezident republiky Václav Klaus. Tento bytostný intelektuál se nijak netají touhou nastolovat ožehavé otázky současnosti, a také se mu to dobře daří: Klausův pohled na Evropskou unii, ekologické problémy, globalizaci, komunismus, míšení kultur a podobně tu uvízl ve společenské paměti mnohem hlouběji než názory jiných zdejších veřejných osobností. Zároveň s tím dává ale prezident příklad, jak se takového intelektuálního věhlasu dosahuje. Zásadně nedává rozhovory kritickým novinářům, v televizi nesmí mít oponenta, vyhýbá se všem vystoupením, kde by ho čekal dialog, nutnost poslouchat, vnímat a argumentovat. Jako by svět byla jedna velká přednášková síň, kde oponent, odváží-li se vůbec zvednout hlas z davu, je hned označen za „zlovolného“ či „nefér“.

Když Ferdinand Peroutka coby devětadvacetiletý mladík vydal knihu Jací jsme, kde mimo jiné kritizoval Tomáše G. Masaryka za to, že namlouvá Čechům, že jsou to synové a dcery hrdinných husitů, ačkoli jsou mnohdy synové kolaborantů, reakce Masaryka byla taková, že tomu floutkovi poskytl peníze na založení časopisu. Čeští politici dnes také poskytují peníze, ale advokátům, aby novináře žalovali nebo zastrašili. Nejde však jen o politiky.

Ani média mezi sebou nediskutují, občas si do sebe ironicky rýpnou, ale věcné polemiky téměř neexistují. Debaty ve veřejnoprávní televizi, rozhovory v novinách a časopisech (Respekt nevyjímaje) jsou z drtivé většiny o současné politice, často navíc jen o jejím povrchu. Složité názory se netisknou v přesvědčení, že čtenář stejně hledá především zábavu a tahle „vážnost“ by ho mohla odradit. Ale také z praktického důvodu: přihlásit se k nějakému obecnějšímu či provokativnějšímu názoru znamená v českých podmínkách téměř automatickou ztrátu naslouchajících v ideově odlišném táboře. Takže tu pak máme média publikující raději to, co si o různých důležitých otázkách myslí podle průzkumů většina společnosti, než aby tuto většinu vyváděla z případných bludů dostatkem potřebných informací a analýz. Novinář a spisovatel Karel Hvížďala hovoří v této souvislosti o „strachu něco si myslet“.

Zamlčená senzace

Na situaci se samozřejmě podepsala i tradice předlistopadových desetiletí, kdy každému, kdo měl odvahu vyčnívat, hrozila rána do vazu. A možná jsou kořeny už v tom, jak se v Česku vypráví historie, jak zacházíme s osobnostmi, které tuto historii svým myšlením a postoji formovaly. V minulých dnech jsme si také připomněli výročí K. Havlíčka Borovského. Jestli je Ludvík Vaculík pro dnešní mladou generaci jen jakýmsi nudným dědečkem, pak Borovský představuje už čistou zkamenělinu. To, že jeho názory i osud uprostřed české společnosti představují stále aktuální a senzační poučení i pro dnešní dvacátníky, je bohužel jasné jen hrstce zasvěcenců. Historik a politolog Bohumil Doležal k Havlíčkovi do Respektu řekl, že se dočkal glorifikace způsobem, „kterým různí nestydové ve skutečnosti likvidují odkaz lidí kritických a nepohodlných“. To samé potkalo mnoho zdejších inspirativních osobností od Boženy Němcové přes Ferdinanda Peroutku až po (v jistém smyslu) Ludvíka Vaculíka.

Možná, že krok kupředu se udělá až tehdy, když si uvědomíme, kdo jsou naši hrdinové. A až místo čítankového zapomnění přijmeme jejich výzvu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Svět s napětím sleduje české vědceZobrazit články