Událost na obrazovce

V pondělí 17. 7. skončil na ČT 1 třináctidílný cyklus hraných příběhů, které Jiří Křižan napsal v roce 1998 podle skutečných událostí – Na lavici obžalovaných justice (režie Martin Hollý). Jelikož šlo o reprízu díla, jež mě o premiéře moc neuchvátilo, nechtěl jsem se dívat. Nabral jsem zkusmo vzorek – a byl jsem lapen. K mému překvapení patřil cyklus k tomu nejlepšímu, co jsem na obrazovce v oboru dramatické tvorby letos viděl. Je smutné, když se po osmi letech stane vysoce aktuální událostí, jež ve své disciplíně ční nad konkurenci jako Alpy nad Šumavou (v tomto případě však spíše jako Šumava nad Brdy), repríza starého díla. A je ještě smutnější, že nejde o dílo nikterak oslnivé, naopak, po řemeslně realizační stránce jde o opus s mnoha hlušinami, v němž vrcholné momenty střídá občas slovní či situační vata, s níž nepohnou ani dobří herci (viz např. soudní čekatel Jakub Špalek jako mladý Mirek Dušín české justice, totéž v černém za generaci otců protřelý Ladislav Županič či Luděk Munzar). Dnes ale žasnu, podobně jako nedávno Petruška Šustrová v Lidových novinách, kam se od té doby původní dramatická produkce sesula, jestliže tyto vady na kráse blednou ve srovnání s přítomností. Nerad se opakuji, ale nenapadá mě opětovně nic výstižnějšího než věta: včerejší dno je zítra stropem. I při všech výhradách ve srovnání s dvojicemi Sovják / Zelenka nebo Čabrádek / Křístek (o zaměnitelných autorkách naklonovaných červenoknihovních seriálů nemluvě) přináší dvojice…