Událost v umění

Na rozdíl od 19. století, kdy vrcholila pomníková éra, je současný pomník v našem prostředí často považován za anachronismus. Mnohá současná díla navíc nepřekračují úroveň řemeslně provedené zakázky a nezřídka je provází rozpačité přijetí ze strany odborné komunity a všeobecný nezájem laické veřejnosti.

O to slibněji působila mezinárodní výstava Panteón / Hrdinovia a antipomníky, která předminulý týden skončila v bratislavské galerii Médium, v kurátorské koncepci Daniela Grúňa.

Hned před galerií vítaly diváky fragmenty sochy Klementa Gottwalda, využívané od jejího odstřelu v roce 1991 studenty Vysoké školy výtvarných umění jako sochařský materiál. Autor projektu, Richard Seneši, poukázal touto „reinstalací“ Gottwaldových zbytků na napětí mezi estetickou a ideologickou funkcí umění, a obecně na kontinuitu paměti a zapomínání. Konkrétním pomníkům vzdal ironický hold Martin Piaček v sadě fotografií nazvané Otcové národa, zachycující poklopce soch slovenských národních buditelů. Stano Masár zase prostřednictvím manipulované fotografie „převlékl“ sochu partyzána z náměstí SNP v Bratislavě za supermana, kterýmžto gestem poukázal na prvoplánový heroismus, charakteristický pro zjednodušené pojetí partyzánského obrazu v černobílé verzi oficiální historie. Vedle hrdinských mýtů se objevily i reakce na historická i současná traumata. Například Anton Čierny vytvořil pomník Jozefa T. v podobě černého katafalku s modelem kostelíka, kde působil jako kněz Jozef Tiso. Instalaci doplnil videem, v němž si pohrává s motivem svatého přijímání a marně se snaží polknout černou destičku, kterou si zpočátku zakrývá oči v narážce na černé obdélníky maskující v médiích identitu zločinců. Českou scénu reprezentoval na výstavě Jiří Příhoda s monumentální fotografií zachycující odstřel Stalinova pomníku, kterou však doplnil logem CNN a titulkem „Taliban bombs Buddha Statues at Bamiyan“.

Instalace Arbeitdisziplin Rafala Jakubowicze se na rozdíl od většiny ostatních děl (týkajících se pomníků svázaných s minulostí) pojila k současnému politicko-ekonomickému tématu, konkrétně přílivu západního kapitálu a oficiální prezentace velkých korporátních firem. Logo nadnárodní automobilové firmy dominující krajině můžeme z tohoto pohledu chápat jako nový pomník svého druhu, který však není o nic méně ideologický než sochy socialistických úderníků. V této souvislosti je příznačné, že light-box s fotografií tovární budovy s logem Volkswagenu, ostnatým drátem v popředí a doplněným nápisem „Arbeitdisziplin“, připomínajícím nacistické heslo „Arbeit macht frei“ nad vstupem do koncentračního tábora, byl na nátlak vedení automobilky stažen z výstavy v poznaňské galerii Arsenal.

Současným „pomníkům“ se věnuje i duo XYZ neboli Milan Tittel a Matej Gavula, kteří v galerii prezentovali miniaturní suvenýrové verze populárních soch osazených v ulicích Bratislavy, a zachytili tak posun od pomníků v pravém slova smyslu k čisté komerci na jedné straně a kýčovité hravosti na straně druhé. Při pohledu na podobné myšlenkově plytké veřejné plastiky se vnucuje myšlenka, zda právě komerční zdatnost, vyprázdněnost obsahu a líbivá forma nepředstavují specifické rysy veřejné plastiky naší současnosti.

Nezbývá však než počkat, jaké pomníky po sobě naše doba vlastně zanechá.

Autorka je kurátorka a výtvarná kritička.