Deník z podpalubí

Svým písničkám říkají hudba ke svádění rozvedených servírek a už patnáct let se drží na samém dně české pop-music. Ústecké kapele Houpací koně se tu ovšem daří.

Rozmanité krajové speciality dnešním posluchačům nezprostředkovává jen world music. I rocková hudba mívá občas svůj místní kolorit. Ne každá kapela o něj samozřejmě stojí, řada z nich naopak usiluje o světový zvuk a většinu tvůrčích schopností vynakládá na to, aby působila světácky. Regionální šmrnc může být ovšem vítaným občerstvením. Pokud jsou hudebníci zároveň poučení současnými proudy, můžeme pejorativní označení provinční směle zaměnit za daleko příznivější přízvisko lokální a dočkat se rockové originality v místech, kde bychom ji možná normálně nehledali. Taková je i nová deska Tiché dni na Klíši kapely Houpací koně. Pořídíte ji zhruba za cenu zpátečního lístku vlakem z Prahy do Ústí nad Labem, odkud kapela pochází. V devadesátých letech byla jednou z tuzemských nadějí a teď po letech skomírání chytila druhý dech. Její nahrávka vám zprostředkuje pocit severočeského průmyslového města a přitom jí rozhodně nelze vytknout provinčnost.

Ten pocit tesknoty

Hudba ke svádění rozvedených servírek – vlastní charakteristika Houpacích koní dobře vystihuje pocit tesknoty, který se někde vespod v písničkách skrývá. V tuzemsku je melancholický podtón spojuje asi nejvíc s jesenickými Priessnitz. Současně připomíná, že nezáleží na tom, kolik tlustých čar za minulostí Sudet…