Ta krásná hysterie už je pryč

Martin Mahlerse narodil v roce 1960 v Praze. Vystudoval psychologii na FF UK, v 80. letech prošel psychoanalytickým výcvikem v podzemní pražské psychoanalytické skupině. Po revoluci si otevřel soukromou praxi. Působí též jako tréninkový a supervizní psychoanalytik, externě přednáší na katedrách psychologie v Praze a Olomouci, zabývá se mimo jiné terapií potomků přeživších holocaust. Příští tři roky bude prezidentem České psychoanalytické společnosti. Je ženatý, má pět dětí.

Sigmund Freud bývá vnímán jako člověk, který zhmotnil téma své doby – potlačenou sexualitu v puritánské monarchii. Dnes je sexualita mnohem otevřenější, dominují už jiná témata?

To, že se lidé dneska se sexualitou setkávají veřejně a nepokrytěji, ještě neznamená, že s ní nemají problémy. Nicméně okruh témat se opravdu rozšířil. Dnešní psychoanalýza se zabývá například psychologií nejranějších forem psychiky dítěte, vznikem a utvářením lidského já, zárodečnými podobami lidské zkušenosti a také počátkem duševních chorob v této době. Víme, že kritický věk dítěte nepřichází s třetím, čtvrtým rokem, kdy začíná oidipské období, ale mnohem dřív. Už v prvních měsících života se vytvářejí důležité pilíře psychiky. Ukazuje se, že role matky, způsob, jakým dítě vítá, jak se na něj vylaďuje, jak mu rozumí, je naprosto určující pro budoucnost jejího potomka. Základní melodie a rytmus, které má každý z nás ve svém nitru, se utváří v prvních dnech a měsících života, částečně dokonce před narozením. Psychoanalýza paralelně s neurobiologií do těchto raných vrstev čím dál hlouběji proniká a pracuje s nimi i v terapii.

Teď jste asi rodiče vyděsil: pár týdnů rozhodne o budoucnosti. Jak se mají k miminkům chovat?

Je důležité si uvědomit, že dítě je už odmalička velmi otevřené vůči světu, má větší schopnost vás vnímat a je daleko citlivější na vaše citové signály, než to na první pohled vypadá.

Sám máte pět dětí. Nejímá vás občas hrůza, co jste jim stihl napáchat?

Možná ano. Odrůstají a já s radostí, ale někdy i s úzkostí sleduju, jak se jim daří.

Jak se v terapii pracuje s takhle ranými událostmi?

Je možné člověku ukázat a interpretovat některé jeho archaické duševní stavy. K tomu je ale třeba, aby se terapeut dokázal na člověka vnitřně „múzicky“ vyladit, aby rozpoznával jeho otevřená i skrytá poselství a aby s nimi dokázal dobře naložit. Psychoanalýza léčí hlavně vztahem a jeho reflexí. Setkání s druhým člověkem v nových a neobvyklých podmínkách, s naprostou svobodou projevu, má v sobě velký léčivý potenciál. V tom je důležitý posun od klasické představy o psychoanalýze – pacient totiž neleží na gauči jako připíchnutý motýl a „objektivní“ terapeut mu nevykládá jeho problém. Smyslem psychoanalýzy není jen ukázat lidem, jací jsou. Samotné poznání ke štěstí nestačí, nemusí vést k osobní změně. Psychoanalytik by tedy měl povzbuzovat nejen touhu člověka znát pravdu o sobě, ale i jeho vůli s touto pravdou růst. Měl by o tomto procesu vědět více než pacient, ale neměl by se mu přitom plést do cesty.

V čem je ta svoboda na gauči?

Psychoanalýza je zvláštní experimentální situace. Člověk se odpojí od vnější reality a ponoří se do sebe tak hluboko, jak to za běžných okolností sotva kdy může zažít. Od časů Freuda se tento proces řídí pravidlem volných nápadů, pacient může mluvit o čemkoli, nikdo ho necenzuruje. To je pro mnohé opojná situace, protože výchova nás odmala směruje jinak: tohle ano, tohle ne. Najednou je možné prožít a říct cokoli a nebýt za to odsouzený, projít se bezedným archivem své životní paměti.

Co musí terapeut umět, aby se v tom vyznal?

Intelekt a vzdělání jsou samozřejmě důležité, ale stejně určující je empatie, citlivost a lidská zralost. K terapeutické zkušenosti patří také kapacita nechat se pacientem ničit a znovu se jím obnovovat: kontakt s lidskou duší na primitivnějších úrovních je setkáním s impulzy, které jsou mnohdy destruktivní. Ale od pacienta také přichází láska a touha vás ochránit, snaha udělat z vás centrální osobu ve svém životě. Tento tlak, svody, útoky i láska jsou součástí analytické práce a je důležité si s nimi umět poradit. Nikdo z nás to samozřejmě nedokáže dokonale.

Na pohovce

V souvislosti s Freudovým výročím se hodně mluví o tom, co vlastně jeho myšlenky ve své době znamenaly.

Je to první velký autor, který se začal na problémy a některé nemoci lidí, do té doby vnímané striktně biologicky, dívat konzistentním psychologickým způsobem. V mnoha nemocech objevil psychologické příčiny. Nebyl první, kdo poukázal na nevědomí jako základní vrstvu lidské osobnosti, která obsahuje množství motivací, významů a skrytého myšlení a která podstatnou měrou určuje osud člověka. On to ale dokázal precizně zformulovat a vymyslel metodu, která umožňuje se do těchto vrstev podívat a provádět v nich změny.

V čem je Freud překonaný?

Freud například vnímal pudy, sexualitu jako základní motivační síly v člověku. Dnešní psychoanalýza zdaleka nepracuje jen s takto vymezeným pojetím motivace, i když pudy dále zůstávají významným hybatelem mysli. Její teorie postoupila dále, řekněme do vrstev bytostně lidských, existenciálních a vlastně i duchovních.

Takže víru v Boha už nechápete freudovsky coby neurózu?

Podívejte, já sám se považuji za věřícího člověka, a myslím, že v České psychoanalytické společnosti zdaleka nejsem jediný. Freudova teorie a jeho život podle mě svědčí o určitém autorově rozporu. S jeho názory na náboženství lze v mnohém souhlasit, přesto se domnívám, že Freud byl nejen intelektuál, ale také velká duchovní osobnost s metafyzickým přesahem do dnešních dnů. Nesporně byl ale především vědcem, jehož hypotézy jsou dnes leckdy potvrzovány.

Co tím myslíte?

Psychoanalýza se dnes hodně sbližuje s neurovědami a kognitivními vědami. Lidé, kteří prošli psychoanalýzou, jako třeba laureát Nobelovy ceny, americký neurobiolog Eric R. Kandel, ukazují, že psychoanalýza už začátkem 20. století tvrdila to, nač dnešní neurovědy přicházejí díky svým exaktním metodám. Potvrzují například zásadní význam nevědomí jako určující složky lidské mysli. Vrací nás to k základnímu revolučnímu přínosu psychoanalýzy: člověk je podstatnou měrou nevědomým tvůrcem svého života. A čím víc zná sám sebe, tím víc má svůj život v rukou. Lidé, kteří psychoanalýzou projdou, si uvědomují, do jaké míry myslí, cítí a rozhodují se, aniž by o tom měli potuchy. Nyní ale dokážou být s těmito pochody více v kontaktu. To jim umožňuje žít spokojeněji, ve větším míru se sebou, vyznat se lépe v sobě i druhých lidech.

Představte si, že jste Vídeňan na počátku 20. století. Mohla vám sezení u Freuda opravdu zásadně zlepšit život? Nebo tu metodu smysluplně rozvedli až jeho nástupci?

Já si Freuda představuji jako nesmírně okouzlující osobnost. A nemyslím, jakkoli byl geniální, že by fascinoval výhradně myšlenkovou brilancí. Dokázal především najít citové spojení s druhým člověkem, a to je i v dnešní psychoanalýze klíčová věc. Možná, že na začátku, kdy techniku vyvíjel, postupoval autoritativněji a více didakticky – vysvětloval lidem, co jejich sny znamenají. Ale v tomto směru prošel sám vývojem a poskytoval pacientům velký prostor ke kreativitě. Ostatně mnohé hlavní myšlenky jeho techniky i teorie mu nabídli sami pacienti, respektive pacientky. Už tehdy byla klientela převážně ženská.

To je zajímavé: čas ukázal, že Freudova sexuálně vývojová teorie mnohem více pasuje na muže.

Z dnešního pohledu je Freud kritizován za falocentrické pojetí sexuality. On chápal ženskou psychologii do jisté míry jako reakci na mužskou dominanci. Jeho pohled je dnes samozřejmě korigován. Ostatně Freud sám na konci života s humorem napsal, že ani po desítkách let zkoumání lidské duše zcela nepochopil, o co ženám vlastně jde.

Změnil se od Freudových časů nějak rámec sezení – pacient leží na gauči, dochází čtyřikrát týdně?

Někdy ano. Klientela je dnes asi rozmanitější, než měl Freud. V jeho době bylo mnohem víc hysterií a pravděpodobně méně lidí, které trpěli takzvanou narcistickou nebo hraniční psychopatologií. Pokud jde o původ tohoto utrpení, lze říct, že dnes do léčby přicházejí lidé s hlubšími poruchami psychiky.

Co je to hraniční porucha?

Stručně řečeno poškození psychiky, které postihuje samotnou strukturu našeho já. Klasické freudovské kazuistiky jsou často o pacientech, kteří jsou zralejší, mají kompaktní já, trápí je „jenom“neurotické problémy, založené třeba na konfliktech mezi svědomím a skrytými vášněmi. Dneska se setkáváte s lidmi, kterým nejprve musíte pomoct zpevnit jejich samotné já, a teprve pak se můžete zabývat jejich neurotickými problémy. Možná, že začínáte léčbu jinde než Freud, obrazně řečeno níže, na primitivnější psychické úrovni. A tihle lidé někdy klasickou „ležatou“ polohu nemají rádi.

Čím to je, že dnes řešíte vážnější psychické poruchy?

To je těžká otázka, přiznám se, že na ni nemám pohotovou odpověď. Možná, že naše doba zhrubla, zprimitivněla a přestala pečovat o základní citové potřeby člověka. Za Freuda to sice v rodinách překypovalo sexuálními traumaty, ale v zásadě tehdejší příběhy neobsahují prvky takové elementární hrubosti, nelásky, opomíjení konkrétního člověka, jako to můžeme vidět v dnešních ordinacích. Častěji se setkáváme s obrazy poškozených, disharmonických matek nebo fyzicky či duševně nepřítomných otců.

Podle sociologů mizí v naší společnosti stabilní opěrné body. Není to zdrojem neuróz?

Je to možné, narážíme na problémy existenciálních nejistot, krizí identity, životní nespokojenosti. Do léčby přicházejí lidé, kteří jsou úspěšní, mají peníze, dělají kariéru, ale nejsou spokojení. Nemají jasno v hodnotách, nerozumějí si, co vlastně chtějí. Už nepřicházejí s takovými dramatickými, barevnými symptomy jako za Freuda – že by jim ochrnula ruka nebo mluvili jiným jazykem. Na takovou krásnou hysterii dnes už narazíte málokdy. Spíš jsou to lidé, kteří navenek nevypadají, že by něčím trpěli. Jsou kompenzovaní, úspěšní, učesaní, v kravatách. Jejich masky se zdokonalily, ale uvnitř někdy řeší problémy hlubokého životního odcizení.

Možná k vám chodí bohatí proto, že psychoanalýza je drahá. Kolik si berete za hodinu?

Když ke mně přijde student, kterému je zle, a nemá peníze, platí mi méně. Když přijde finančně zajištěný člověk, platí minimálně tolik jako pojišťovna za hodinu psychoterapie, což je více než 600 korun. Psychoanalýzu pojišťovny neproplácejí.

Kolik lidí najednou můžete mít v analýze?

V současné době asi 15. Mnohem méně, než když děláte psychoterapii nebo třeba krizovou intervenci, tam se to střídá jako na orloji. Navíc psychoanalýza láká jen určité pacienty, podobně jako jen určité psychology nebo psychiatry, kteří se ji chtějí naučit. Pokud jde o ty druhé, jejich výcvik v současné době představuje nejnáročnější cestu, jakou si v naší profesi můžete vybrat. Je nejdelší, nejdražší a vyžaduje největší úsilí. Nejdříve musíte vystudovat psychologii nebo medicínu, pak absolvovat léta vlastního tréninku na gauči, přednášky a semináře v psychoanalytickém institutu, pak ještě supervize prvních pacientů. Po vysoké škole máte před sebou ještě alespoň šest sedm let této klauzury. Je to ale lidská investice, která rozhodně stojí za to.

Nevymírá váš obor kvůli tak náročným vstupním podmínkám?

V konkurenci ostatních terapeutických škol má psychoanalýza co dělat, aby se prosadila. Je vytvořená pro pomalejší společnost, než je ta naše. Pro lidi, kteří jsou ochotní věnovat se sami sobě víc, než je dnes běžné – ať už v roli pacienta nebo terapeuta. Dnes je trend rychlého „managementu“ duševní bolesti, všechno musí být fofrem. Lidé, kteří dnes mají o psychoanalýzu zájem, bývají někdy vyvedeni z míry, jak dlouho a jak často by měli na léčbu docházet.

Do tří generací

Vaší specialitou je léčba tzv. transgeneračního přenášení traumatu holocaustu. Co to znamená?

Ukazuje se, že ani v rámci dvou, možná ani tří generací není vždycky možné zabránit tomu, aby holocaust přestal traumaticky ovlivňovat životy lidí a celých rodin. Děti, které se narodily přeživším a holocaust samy nezažily, bývají do této dávné tragédie někdy psychicky vtahovány. Jako by někteří potomci měli za úkol znovu se k této události vnitřně vracet, řešit ji, hledat na ni odpovědi. Někteří dokonce nežijí v pravém slova smyslu vlastní životy, ale spíše životy svých předků, které třeba nikdy ani nepotkali.

Jak se to projevuje v jejich běžném životě?

V lepším případě třeba volbou povolání. Je zajímavé, kolik potomků z druhé i třetí generace holocaustu si volí pomáhající profese. To je činnost, které se věnovali už od mala – pomáhat rodičům nést jejich trýznivé vzpomínky a do jisté míry se do těchto tragických příběhů ponořit. I dnes můžete potkat vynikající lidi, kteří jsou vzdělaní a úspěšní, ale v hloubi duše se z toho nemůžou radovat kvůli holocaustu. Tato generace potomků má v sobě pocit hlubokého existenciálního otřesu a nesamozřejmosti bytí. Zná útržky příběhů svých rodičů a ví, že kdyby se tenkrát v Osvětimi nebo v Lodži věci odvíjely jen trochu jinak, nikdy by nebyla na světě. Někteří lidé cítí iracionální vinu, že jsou naživu. A je obtížné tyto skutečnosti sdílet s lidmi, které nic takového nepotkalo.

Jakým způsobem těmto lidem pomáháte?

Terapeutická práce by měla směřovat asi k tomu, aby se v psychickém smyslu narodili do svého života, nebyli uvězněni v příbězích svých předků a aby dokázali ocenit a tvořit svůj vlastní příběh. Někteří lidé z druhé generace vyprávějí a zažívají Osvětim tak sugestivně, že máte pocit, že v ní museli sami být. Často jde o bezmocnou identifikaci s rodiči nebo ztracenými příbuznými. Fantomů, které je pronásledují, se ale mnohdy nechtějí tak snadno pustit, protože jejich životu mohou dávat určitý smysl. Odpoutat se a jít vlastní cestou je pro některé z potomků riskantnější. Byli vychováni tak, aby neopouštěli své rodiče a aby jim pomáhali nést těžký osud. Svým způsobem se obětovali. A odtrhnout se může ve vnitřní logice holocaustu znamenat zradu a smrt.

Po válce mnoho přeživších svým dětem o holocaustu vůbec nevyprávělo. Týká se trauma i jich?

Ano, protože příběhy se v těch rodinách vyprávěly jiným jazykem – tím, jak se žilo, jedlo, vychovávaly děti, jaké se vyznávaly hodnoty. Vyhodit tvrdý chléb nebo nechat něco na talíři byl málem zločin. Mnoho dětí z takového prostředí má holocaust v sobě, ale nedokáže ho dobře artikulovat. Občas narazíte ale také na jiný fenomén: lidé z druhé generace někdy používají holocaust jako univerzální klíč k veškerému svému trápení. Přitom jeho zdrojem může být i něco jiného než jen pohnutá rodinná historie.

Občas se objeví názor, že dojímat se holocaustem odvádí pozornost od traumat, která si reflexi zaslouží dnes naléhavěji.

Otevření jednoho tématu může vždycky sloužit k potlačení druhého. Určitá mediální obsese holocaustem u nás může do určité míry pomáhat popřít trauma komunismu. Nikoli jen komunistický teror, ale demoralizaci širokých vrstev, zločinnost malého i většího formátu, účast spousty lidí na ostudných věcech. Než se konfrontovat s touto realitou, to raději soucítit s téměř neexistující skupinou lidí, která nás ničím neohrožuje a nad kterou se můžeme morálně dojímat. Na druhou stranu otevření tématu holocaustu určitě léčivé bylo a je, protože holocaust zůstával dlouho tabuizovaný. Zajímavý je ale rozdíl mezi vnímáním holocaustu Romů a Židů: dojímat se nad Židy je pro průměrného Čecha snazší, asi proto, že Židé reprezentují – na rozdíl od Romů – tutéž kulturu. Za lhostejností k romskému holocaustu číhá český rasismus.

Klíč k řešení

Psychoanalytici jsou vyhlášení tím, že neustále interpretují svět a lidi kolem sebe. Máte to taky?

Touto fascinací jsem trpěl, respektive lidé kolem mě, když jsem byl ve výcviku. Ale zkušenost mě naučila si ty dovednosti raději nechat do ordinace a nepoužívat je v rodinném kruhu nebo mezi přáteli. Málokdy je to k něčemu dobré, a navíc nemusím mít vždy pravdu.

Ale pro jednou si zkuste zainterpretovat. Co taková česká společnost před volbami? Jak ji vnímá psychoanalytik?

To je na delší úvahu. Dovolte mi tedy jenom několik volných asociací. Všimněme si kupříkladu toho chronického nedostatku věrohodných autorit a identifikačních vzorů v řadách našich politiků. Dnes ve společnosti chybí lidé, kteří by vzbuzovali kolektivní důvěru a kteří by nabízeli nové a přesvědčivé vize. Úpadek ideálů, chcete-li oslabení zdravých funkcí kolektivního superega, je úkaz, který dnes bohužel stále vynáší do parlamentních křesel téměř kohokoli, komu se chce kandidovat. Člověk někdy žasne, jací nýmandi nám vládnou a jak se v jejich kruhu znemožňují lidé, kterých si vážíme. Naštěstí již v našem kolektivním superegu viditelně slábnou posttotalitní spády, a je tedy reálná naděje, že se časem objeví více moudrých lidí, kteří se nebudou do politiky stydět vstupovat.

Psychoanalytik se musí podle vás umět nechat ničit cizími příběhy. Jak si čistíte hlavu?

Někdy večer jezdím tady po Ladronce na kolečkových bruslích. Poslouchám u toho hudbu a rovnám si věci v hlavě.

Psychoanalytik s walkmanem na kolečkových bruslích – to je obraz jak od Woodyho Allena. Máte ho rád?

Mám. Dělá si ze všeho legraci, ale je patrné, že psychoanalýzu považuje ve svém životě za důležitou věc. Nejen jako léčbu své neurózy, ale i jako zdroj úžasné kreativity a koneckonců i životní moudrosti. Psychoanalýza podle Allena, ale nejen podle něho, nabízí pohled na svět, který je sice plný tragiky, ale také laskavé ironie, humoru a naděje.

V čem je tragičnost psychoanalýzy?

Například v poznání, že člověk je vlečen hlavně sám sebou, že klíč k řešení svých problémů má často v sobě a neustále na to zapomíná. Převrací svět naruby s nadějí, že změní lidský úděl. Freud je další z myslitelů, který naopak přišel s nepopulární ideou, že prostor ke skutečné revoluci není ani tak ve světě kolem nás, ale je ukryt v naší mysli.