Krásné šibenice Marty S.

Tohle se tu nikdo neodvážil říct od Stalinovy smrti: lidé poslaní v 50. letech na šibenici a do pracovních lágrů byli potrestaní správně a právem. S odhalením přišla pár dní před prvním májem učitelka vlastivědy na pražské základní škole, kandidátka na poslankyni a šéfka pražské organizace komunistické strany Marta Semelová (46). Její výrok ale nevzbudil pozornost a zapadl bez odezvy. Takže jsou tu dvě otázky. Co všechno vlastně může bez obav vyznávat a hlásat ten, kdo se státní licencí vychovává naše děti? A lze nějak přivolat k pořádku ty učitele, kteří bezpráví a vraždy propagují jako příklad práva a spravedlnosti?

Jen se, děti, rozhlédněte

Ze dveří základní školy Zárubova na pražské Lhotce se v úterý po obědě řítí houfy dětí. Ve vestibulu vyzdobeném sportovními trofejemi ze školních klání se jejich běh snaží zpomalit dvojice žákovských dozorců. Svou marnou snahu ale rádi vzdají výměnou za to, že mohou bludištěm klecových šaten provést do ředitelny sjednanou novinářskou návštěvu. Za bílými dveřmi už s rozpačitým úsměvem čeká ředitelka Dagmar Bolfová a její dva zástupci. Téma rozhovoru je jasné. Právě na této škole pracuje učitelka vlastivědy a funkcionářka KSČM Marta Semelová, která minulý týden zveřejnila v novinách svůj pohled na nedávnou českou minulost: doba Klementa Gottwalda byla skvělou érou, v níž prý byli „souzeni jenom ti, co se opravdu provinili“. Potíž je v tom, že podle běžného, navíc osnovami i rehabilitačními soudy stvrzeného výkladu šlo o éru krvavého teroru, v níž byly naopak souzeny jenom nevinné oběti komunistických monstrprocesů anebo hrdinové, kteří se oprávněně postavili na odpor diktatuře. Ta dvě stanoviska nejdou dohromady. A my jsme zde kvůli diskusi, co si vlastně počít s učitelkou velebící čas nesvobody a hanobící její oběti.

„Předně nechci do školy tahat politiku, ta sem prostě nepatří,“ říká ředitelka Bolfová na uvítanou. „Jsem tolerantní člověk a nezajímá mě, co paní Semelová dělá ve volném čase. Pro mě je důležitá její role učitelky a musím říci, že jako pedagog je opravdu dobrá.“ To hodnocení znamená, že si na paní učitelku nikdy nestěžovali žádní rodiče a při kontrolních návštěvách v hodině vždy prováděla „kvalitní výuku“. Nad názory Semelové na procesy z padesátých let, kdy v tehdejším Československu komunisté likvidovali lidi na základě jiného politického názoru, se ale zarazí i Bolfová: „Víte, já s těmi jejími názory samozřejmě nesouhlasím. Ale za názory ji přece nemohu trestat, od toho tu nejsem.“ Takže by ve škole na Zárubově ulici mohl učit třeba i kantor prohlašující na politických mítincích, že za protektorátu šli do Terezína či do Osvětimi jen ti, kteří si to zasloužili? „Pokud by to neříkal v hodinách, tak bych s ním taky nemohla nic dělat,“ říká paní ředitelka. „A nezapomínejte, že paní Semelová učí na prvním stupni, kde pro politické ovlivňování není příliš prostoru.“

Vlastivěda je ale předmětem, který předchází dějepisu, zeměpisu nebo občanské výchově a dítě při ní získává prvotní paletu znalostí o historii a své zemi, ze kterých si pak utváří názory. Při pohledu do dnešních učebnic vlastivědy zjistíme, že se v nich probírá historický vývoj až do roku 1989. Téma politických procesů se v nich nerozebírá, ale děti se seznamují s událostmi v roce 1948 nebo s pražským jarem. Nehrozí tedy, že extremistické postoje paní Semelové, se kterými vystupuje veřejně v novinách, ovlivní její výklad historie dětem? „Ubezpečila mě, že politiku do školy netahá,“ říká ředitelka, „a já nemám důvod si myslet opak.“

Z obou stran – a přebírej!

Žena, o které je řeč, přichází na sjednanou schůzku do kavárny s nepatrným zpožděním a s profesionálním úsměvem. Ten ale mizí hned po zapnutí diktafonu. „Myslela jsem, že se budeme bavit o tom, co opravdu trápí lidi v téhle zemi,“ říká hubená černovláska s ostrými rysy na otázku, čím se provinili třeba mniši nebo kněží, které Klement Gottwald poslal kolektivně do lágrů a některé i na šibenici. „Podívejte, když někdo porušuje platné zákony, tak je normální, že je za to potrestán.“ Byla tedy Milada Horáková spravedlivě odsouzena za porušení platných zákonů? „Já už vám k tomu nemám co říct. Nebudu odpovídat,“ kroutí hlavou paní Semelová a rozhovor je u konce.

Situace je tedy následující. Komunistická politička v novinách upozorňuje na „hrubě zkreslovanou historii“, jako učitelka ale prý toto své přesvědčení odkládá se vstupem do třídy a „překroucené dějiny“ vykládá dětem. Vedení školy je zaskočeno extremistickými názory své zaměstnankyně a bojí se o dobré jméno školy, nemá se ale k žádnému řešení, protože si zatím na hlasatelku třídního zúčtování nikdo nestěžoval. Rodiče školáků se na postoje vychovatelky svých dětí dívají stejně rozpačitě jako vedení školy. „Je to jedna z nejlepších učitelek. A jaké má politické názory, mě nezajímá,“ říká mladá maminka čekající před školou na svoji ratolest. „Jméno vám neřeknu. Proč? A musím snad? Vždyť ona učí mého kluka.“ Petr Kamarád, též čekající na své dítě ve školním vestibulu, jméno netají. „Asi by těm dětem měli říct, jak to bylo, z obou stran, aby si to mohly nějak samy přebrat,“ míní tatínek. Jaké strany má na mysli? „No, aby jim to řekl i někdo, kdo na to má jiný názor.“

Co tedy bude v Zárubově dál, není jasné. Ředitelka školy sice v prvním šoku nad zveřejněnými názory oznámila, že se svou podřízenou promluví a podle výsledku rozhovoru rozhodne o dalším postupu, tři dny nato už tazatele na případ stroze odmítá. „Ano, mluvily jsme spolu, ale o čem a jak budu dál postupovat, vám říkat nemusím. Snad mě nechcete kontrolovat,“ říká Bolfová do telefonu. Podle zdejších úředníků a politiků je přitom právě paní ředitelka jedinou osobou, která může podobnou situaci řešit. „Za kvalitu výuky odpovídá ředitel školy. Ten musí věc vyšetřit a jednat – teprve pak jsme na řadě my,“ říká ústřední školní inspektorka Olga Hofmannová. „Podle všeho se ale jedná o závažnou věc, takže se tam vypravíme a prověříme to sami,“ dodává. „Ale i inspekce bude zkoumat jen to, co paní učitelka říká při hodině, nikoli ve svém volném čase,“ upozorňuje Ondřej Gabriel z tiskového odboru ministerstva školství.

Morální rozpor

O neslučitelnosti profese učitele a člověka vychvalujícího teroristické procesy 50. let nepochybuje z dotázaných úředníků a politiků nikdo – na teoretické rovině. Co si s takovou patálií počít v praxi, ovšem nevědí. „Je to téměř trestný čin. Srovnal bych to s popíráním holocaustu. Ale jestli to neventiluje během vyučování, je to její soukromý názor a za ten ji nelze trestat,“ říká člen sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Petr Pleva (ODS).

Naopak Stanislava Chrášťanská z občanského sdružení Klub pedagogů je přesvědčena o tom, že paní Semelová by se svými názory děti učit neměla. „Připomíná mi to dobu před listopadem 1989, kdy byli učitelé nuceni potlačovat své názory a v práci kolaborovat se státní propagandou,“ říká paní Chrášťanská. „Jestliže ona vnímá historii tak, jak říká ve volném čase do novin, a pak ve škole učí podle osnov, tak je to minimálně morální rozpor. A pokud si člověk nemůže vážit sám sebe, jak může potom učit děti?“ Podle paní Chrášťanské by ke zjištění, jestli paní Semelová ve škole přednáší podle osnov nebo svého názoru, bylo možné použít test s vhodně formulovanými otázkami. Podle odpovědí dětí by pak bylo snadné zjistit, jaké informace během výuky vstřebali. „Pro specializovaného psychologa by to nebyl problém. Chce to však aktivní rodiče a chuť vedení školy situaci řešit. Při předem nahlášené návštěvě vyučování se toho paní ředitelka ani inspektoři příliš nedozví.“

Krysy jsou jinde, říká Monika Hoření, tisková mluvčí KSČM

Vaše kandidátka Marta Semelová se v médiích vyslovuje o procesech v padesátých letech jako o spravedlivém potrestání zločinců. Je to stanovisko celé strany?

Naše strana rozhodně odsoudila politické procesy a vraždy v padesátých letech. Připadá nám to stejně nepřípustné, jako jakékoli porušování lidských práv kdekoli na světě – například v Guantánamu. Na druhou stranu – historii lze vidět z různých úhlů pohledu a je věcí každého člověka, jak ji vnímá. A o svérázných názorech je přece politika.

Je správné, aby člověk svérázně schvalující politické vraždy učil děti vlastivědu?

Pokud paní Semelová splnila požadavky na výkon funkce pedagoga, pak v tom problém nevidím. Navíc kde máte důkaz, že to říká dětem?

Podle vás tedy vyučuje děti něco, o čem je přesvědčena, že to bylo jinak?

Ona plní to, za co dostává svou mzdu. Víte, kolik lidí musí ohýbat hřbet ve velkých korporacích, aby neztratili práci? A taky mají svůj názor, který se bojí říct.

Dá se říct, kolik lidí ve vaší straně vnímá historii jako paní Semelová?

Naprostou většinu nás spojuje demokratický program. To dobré ze socialismu. Oddělili jsme zrno od plev. Krysy skončily v jiných politických stranách.

Mají učitelé „po práci“ právo na jiný názor, anebo je pro ně nějaká hranice? Jak ji stanovit a ohlídat? Debata na

www.respekt.cz

.