Zpráva o štěstí Miloše Volfa

Je to jen drát. Takový obyčejný, izolační drát, který se válí všude, kde se staví. Leží tam na hromadě štěrku – a nikdo si ho nevšímá. Nikdo kromě Miloše. Začátkem února ho gestapo zatklo a přivezlo sem, do severobavorského městečka Flossenbürg, pár kilometrů od bývalé československé hranice. O tom, že tady, v řídce osídleném pohraničí, existuje koncentrační tábor, neměl 20letý Miloš Volf z jihočeského Tábora předtím ani tušení. Teď pracuje už tři týdny v kamenolomu a je na konci svých sil: holýma rukama den co den vláčí žulové bloky po dlouhých schodech, které dozorci každý večer polévají vodou. Miloš se již nepamatuje, kolik jeho spoluvězňů na zledovatělých schodech sklouzlo a zlomilo si ruce nebo nohy. Ani už neví, kolik jeho kamarádů bylo rozdrceno obrovskými kameny, které na ně museli navalit jiní vězni jako trest za nepovolený odpočinek. Když spatří drát, napadne Miloše jen jedno: že je to ohromné štěstí. A proto drát zdvihne a schová pod kabátem. Večer se konečně oběsí.

Stopy mezi vilkami

„Jsem nesmírně šťastný, že si to Miloš Volf tenkrát nakonec rozmyslel.“ Jörg Skriebeleit (37) vypne televizi a dívá se z okna své kanceláře v tzv. komandantuře flossenbürského tábora. Kdysi tady sídlili velitelé SS. Dnes si tu ředitel památníku láme hlavu nad otázkou, jak návštěvníkům vyprávět o něčem, co si normální člověk asi stejně nedokáže představit. Od května…