Zpráva o štěstí Miloše Volfa
Od května 1938 do května 1945 prošlo Flossenbürgem zhruba 100 000 lidí z celé Evropy. Minimálně třetina fyzický a psychický teror v táboře nepřežila. Ačkoli oficiálně Flossenbürg nebyl „likvidační“, nýbrž „pracovní“ tábor, mnoho zajatců bylo hned po příjezdu zavražděno.
Je to jen drát. Takový obyčejný, izolační drát, který se válí všude, kde se staví. Leží tam na hromadě štěrku – a nikdo si ho nevšímá. Nikdo kromě Miloše. Začátkem února ho gestapo zatklo a přivezlo sem, do severobavorského městečka Flossenbürg, pár kilometrů od bývalé československé hranice. O tom, že tady, v řídce osídleném pohraničí, existuje koncentrační tábor, neměl 20letý Miloš Volf z jihočeského Tábora předtím ani tušení. Teď pracuje už tři týdny v kamenolomu a je na konci svých sil: holýma rukama den co den vláčí žulové bloky po dlouhých schodech, které dozorci každý večer polévají vodou. Miloš se již nepamatuje, kolik jeho spoluvězňů na zledovatělých schodech sklouzlo a zlomilo si ruce nebo nohy. Ani už neví, kolik jeho kamarádů bylo rozdrceno obrovskými kameny, které na ně museli navalit jiní vězni jako trest za nepovolený odpočinek. Když spatří drát, napadne Miloše jen jedno: že je to ohromné štěstí. A proto drát zdvihne a schová pod kabátem. Večer se konečně oběsí.
Stopy mezi vilkami
„Jsem nesmírně šťastný, že si to Miloš Volf tenkrát nakonec rozmyslel.“ Jörg Skriebeleit (37) vypne televizi a dívá se z okna své kanceláře v tzv. komandantuře flossenbürského tábora. Kdysi tady sídlili velitelé SS. Dnes si tu ředitel památníku láme hlavu nad otázkou, jak návštěvníkům vyprávět o něčem, co si normální člověk asi stejně nedokáže představit. Od května…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
