Pánubohu Mahler v chrámu nevadí

Je rozumné vykazovat vážnou hudbu z kostelů? A je správné odpovídat na ten vyhazov státními postihy a pokutami?

Jihomoravský biskup zakázal organizátorům jihlavského hudebního festivalu hrát v tamním chrámu skladby Gustava Mahlera a odvolal se přitom na Vatikán. Konkrétně na jeho směrnici Koncerty v kostelích z roku 1987, která pro katolické svatostánky povoluje jen „koncerty hudby liturgické nebo náboženské“. Dovolím si k tomuto zajímavému a citlivému tématu, které se mě profesně zcela dotýká, vyslovit několik myšlenek.

Ruce k Nekonečnu

Začněme samotnými pojmy. V případě liturgické hudby je věc jasná, daná účelem, zaměřením i názvem a uplatněním v příslušném prostoru a čase. Ale čím je dáno, že jde o náboženskou hudbu? Její podstatou? Názvem? Nebo snad textem? Říká se, že hudba je abstraktní umění, byť její realizace, tedy zvuk, je fenoménem povýtce fyzikálním. Jenže hudba uplývá v čase a k odhalení jejích obsahově-duchovních dimenzí nemá posluchač žádný jiný objektivnější prostředek než vjem sluchový, intelekt a cit. V takovém případě se výsledné působení skladby dostává na převážně subjektivní rovinu. Teprve „součtem“ mnoha takových rovin by se mohlo dojít k objektivnějšímu zařazení díla, mluvíme-li např. o jeho náboženském obsahu. Jenže přijala by církev takový výsledek onoho „součtu subjektivních rovin“, nemá-li dílo náboženský obsah vyjádřený přímo v titulu? A vnucuje se další otázka: je…