Kult Jana Wericha, považovaného zdejší veřejností za mudrce a národní majetek, při stém výročí hercova narození zaplavil žurnály „člověčinou“. Veřejnoprávní televize dokonce přispěchala s celodenním vysíláním. Sté výročí narození jeho generačního druha, jednoho z největších českých básníků a vězně komunistických kriminálů, Jana Zahradníčka (17. ledna 1905), proběhlo takřka bez povšimnutí. Jako kdyby „minulost u nich začínala tak zcela nedávno/ předloňskou dovolenou/ anebo tím rokem, kdy se vylíhlo tolik chroustů“, jak napsal sám básník. Nejde však jen o ignorantství a budování vatových mýtů. Zahradníčkův bolestný životní příběh stále neskladně trčí přes cestu a jeho nekompromisní postoje vůči uzurpátorské moci se do magazínů zjevně nehodí. Spisovatelovo Znamení moci, básnická obžaloba z roku 1950, není konejšivou četbou, nýbrž palčivě řeže. Už tehdy, po Osvětimi a v čase domácího stalinského teroru, jednoznačně nahlédl situaci člověka, který uprostřed industrializovaného světa usiluje o podmanění vesmíru, ale stává se ubohou kořistí nejtemnějších sil v sobě samém. Protože se nám do Zahradníčka moc nechce, musejí ho připomínat jinde. V polském tisku za poslední měsíc vyšlo několik původních textů, reflektujících jeho tvorbu, ať už v krakovském Tygodniku Powszechnem či v Nowem Panstwu, kde je Zahradníček srovnáván s hlasem T. S. Eliota. Bez ideologických šablon a obav z chroustů minulosti.
Autor je redaktorem ČRo 3 – Vltava.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
