Umějí navrhnout koupelnu, spočítat konstrukci a mají efektní nápady. Chybí jim jediné: schopnost samostatně přemýšlet. Pro studenty architektury bohužel klíčová věc.
Banální a předimenzované administrativní paláce v historickém jádru Prahy, barvotiskový slepenec na místě středověkého špalíčku domů v centru Brna, rozbitá urbanistická struktura a plantáže „šmoulích“ rodinných domků – to jsou problémy posttotalitní architektury. Nejde zdaleka jen o vzhled nových budov, z nichž mnohé reprezentují velmi špatný vkus, ale také o schopnost citlivě integrovat objekt do kontextu okolní zástavby. Architektům jako by chyběla senzitivita, schopnost reagovat soudobými prostředky na atmosféru lokality. Někdy převažuje snaha volná prostranství co nejrychleji zastavět, chybí hlubší, dobře připravená analýza místa. Přitom zpětně už nelze nic zachránit: co se postaví, zůstane po desetiletí, možná i staletí. Kořeny tohoto stavu leží nejen v nekvalitních strategických a územních plánech a regulích pro nové stavby, ale už také ve způsobu výuky budoucích projektantů. Na našich školách jako by přetrvával duch minulé éry. Studenti se naučí řešit provoz a technické vybavení nových staveb, ale nejsou vedeni k respektu k dané lokalitě.
Potíže Olověného Dušana
Po roce 1989 k nám přišla ze zahraničí poměrně silná skupina pedagogů, která se snažila prosadit hlubší analýzy řešených studentských projektů, tak jak se to po léta praktikuje jinde,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
