Mimochodem

„Takový prostý, přirozený chlapík!“ prohodí někdo o někom pochvalně. „Ten neotesaný halama?“ podiví se druhý s pozdviženým obočím. Oba přitom mají na mysli stejnou osobu a vlastně o ní říkají totéž, rozdílná je pouze míra sympatií. Srdci se ovšem nedá poroučet.

Když začne první lamentovat nad něčí samolibou drzostí, může ji ten druhý pohotově označit za průbojné sebevědomí. Chvályhodná šetrnost se rázem změní v nejhnusnější hamounství, odvaha v nerozvážnost, hrdost v domýšlivou pýchu. Různým způsobem lze chápat už to, že Hospodin obdařil člověka nejen zázračně ohebným jazykem, ale zároveň i desaterem, v němž mu mimo jiné přikazuje, aby nikdy nepromluvil křivého svědectví proti bližnímu svému. Zní to nanejvýš laskavě a spravedlivě, pochybovač v tom však může zahlédnout obmyslnou past božího humoru. Je křivější chlapík, nebo halama? Včil mudruj, jak říkají Moravané.

Nevím, kolik českých politických komentátorů chodí ke zpovědi, z hlediska osmého přikázání jsou však stejně všichni v ošemetné situaci. Když barvitě popisují odpudivou hroší kůži některého z českých politiků, nemohou si být nikterak jisti, zda vlastně křivě nesvědčí o něčem, co je ve skutečnosti vynikající odolností vůči nenávistným kampaním. Pošetile se radují se z každé duchaplné jízlivosti, která je v souvislosti s předáky veřejného života napadne, aniž by jim přišlo na mysl, že své články budou třeba muset po smrti v pekle za trest přepisovat, aby skvostně šťavnaté…